Bílá labuť se otevřela před 85 lety, bývala nejmodernějším obchodním domem v zemi

Do Bílé labutě chtěl nahlédnout každý. S osmimetrovou otáčecí neonovou labutí na střeše a s obřím „oknem“ v průčelí se navíc stala moderní dominantou města, revolučním prvkem v životním stylu rodící se moderní doby.

Tento palác ze skla a železobetonu se 14 000 metry čtverečních prodejní plochy byl až do otevření obchodního domu Kotva v roce 1975 největším prodejním objektem v Československu, s nejmodernějším provozem a s pěti stovkami zaměstnanců. Své jméno dostal po zájezdním hostinci a pivovaru, který kdysi stával na jeho místě v pražské ulici Na Poříčí.

„Půdorys, organisace a provoz obchodního domu jsou konec konců funkcemi prodejní psychologie. Vzhled, fascinující reklama, světelné a neonové efekty, výstava zboží, stupňující se až v divadlo, a celý aparát obsluhujících spojují své síly, aby nevšímavého chodce zpracovaly v užitečného kupce,“ napsal později jen z architektů díla, Josef Kittrich, v časopise Architektura.

Architektonický skvost vyrostl během pětadvaceti měsíců v letech 1938 až 1939. Josef Hrubý, který byl architektem díla spolu s Kittrichem, kdysi vzpomínal, jak se odehrála soutěž o Bílou labuť.

Na konci ledna 1937 vyzvala společnost, která stavbu financovala, architekty, ať podají své návrhy. Měli na to od 29. ledna do 15. února pouhopouhých 17 dnů. Za další čtyři měsíce bylo vydáno stavební povolení.

A za dva roky, 17. března 1939, mohli vstoupit do Bílé labutě hosté a novináři a 19. března se otevřely brány pro běžné zákazníky. Ti žasli nad řadou v Čechách tehdy nevídaných vymožeností: eskalátory, vytápěním vedeným ve stropě nebo klimatizací.

Mezi evropské unikáty patřila pokladní potrubní pošta, která spojovala třicet pokladen s tou ústřední. Pokladní vložila obdrženou hotovost a účtenku do pouzdra, poslala ho na cestu trubkou, a než zabalila a připravila zboží, schránka s penězi nazpět se jí z centrální pokladny vrátila. Vše kvůli tomu, aby prodavačku hotovostní operace nezdržovaly a netvořily se fronty, které by odradily zákazníky.

Podle dobové reklamy „obchodní palác světové úrovně“ se dále pyšnil ve své době pozoruhodnou kapacitou a rychlostí výtahů a pojízdných schodů (až 4000 osob za hodinu).

Instalováno bylo celkem pět velkých osobních výtahů po 10 osobách, výtah nákladní a z přízemí do prvního patra pohyblivé schodiště (první v Praze umístěné v interiéru – jako první eskalátor v Československu bývají uváděny dřevěné pohyblivé schody na trase zrušené pozemní lanovky na Letnou, které fungovaly v letech 1926 až 1935).

Celkem měl objekt 11 pater, z toho dvě pod zemí. Nad šestým administrativním patrem se tyčila třípatrová věžová nástavba s terasou, která byla tehdy přístupná veřejnosti.

O tři patra níže se nacházela menší terasa pro zaměstnance, kteří tam mohli na lehátkách pod slunečníky trávit polední pauzu. Zákazníkům byla v každém patře k dispozici odpočívadla, vychovatelky v dětském koutku se staraly o malé děti, nacházela se tu i úschovna zavazadel a dětských kočárků.

Hlavní fasádou Bílé labutě do výše pěti pater bylo jediné obrovské okno o ploše 30×18 metrů, které sestávalo z 180 tabulí neprůhledného stříbrošedého skla s tepelnou a zvukovou izolací. Zařízení interiéru navrhl akademický architekt Jan Gillar.

Bílá labuť vyrostla v místě, kde stával jednopatrový dům se zájezdním hostincem u kdysi frekventované kupecké cesty. V domě byl proslulý šantán, který se v 80. letech 19. století odstěhoval do Ostrovní ulice, ale až do roku 1937 v něm zůstal slavný kabaret U Labutě. Od roku 1910 bylo v domě i kino Invalidů. Ve 30. letech 20. století pak dům koupil známý pražský podnikatel Jaroslav Brouk, aby na jeho místě vybudoval moderní „obchoďák".

A ten pronikl i do filmu. V roce 1943 natočil režisér Otakar Vávra, částečně v prostředí Bílé labutě, film Šťastnou cestu. Do hlavních rolí pěti prodavaček velkého obchodního domu obsadil Adinu Mandlovou, Jiřinu Štěpničkovou, Hanu Vítovou, Natašu Gollovou a Janu Dítětovou. O pět let později komunistický režim firmu Brouk a Babka, kterou v té době vedl Jaroslav Brouk junior, znárodnil a její obchodní domy včetně Bílé labutě předal státním prodejním podnikům.

Průměrná denní návštěvnost Bílé labutě před rokem 1989 bývala, až do vybudování dalších pražských obchodních domů Kotva a Máj, až 35 000 osob. V předvánočních týdnech přišlo až dvojnásobné množství zákazníků. Bývaly tu v ten čas takové tlačenice, že se během největšího náporu musely několikrát vstupy OD uzavřít a počkat, až lidé obchod opět opustí. Velkou pozornost stále budily rychlovýtahy, které ještě v 70. letech jezdily s obsluhou.

V přízemí mohli zákazníci vybírat sklo, parfumerii, kravaty nebo prádlo. Bylo tam i oddělení pro batolata. První patro patřilo látkám, záclonám a kobercům. Dámskou i pánskou konfekci včetně rukavic a klobouků našli návštěvníci v patře druhém a o patro výš byly domácí potřeby.

Čtvrté patro bylo vyhrazeno nábytku a v pátém provozoval restauraci lahůdkář Zdeněk Kvasnička. Obchodní dům Bílá labuť dával prostor také umělcům, jejichž díla vystavoval, a také se zde pořádaly módní přehlídky.

Bílá labuť za dobu své existence prošla několika dílčími rekonstrukcemi. Přístavba budovy se zázemím pro zaměstnance z Biskupské ulice trvala od června 1968 do listopadu 1974, celých 83 měsíců.

V roce 1991 získala Bílou labuť česká společnost Transakta, která do něj průběžně investuje. Kvůli špatnému technickému stavu se památkově chráněná budova opravuje už několik let.

Nejstarší moderní obchodní dům v Praze (Haasův dům) vyrostl Na Příkopech v letech 1869 až 1871 v novorenesančním stylu podle návrhu architekta Aleše Linsbauera. Za reprezentační fasádou s korintskými sloupy, kterou vyprojektoval vídeňský architekt Theofil Hansen, se skrýval systém litinových konstrukcí.