dnes
Úterý - obcasny-dest
8°C
zítra
Středa - zatazeno
10°C
pozítří
Čtvrtek - oblacno
10°C
Bezdomovci jako průvodci: místo pamětihodností ukazují život na ulici
Ondřej Maděrič (vlevo) na zářijovém happeningu na Malostranském náměstí Zdroj: Facebook Zažít město jinak

Bezdomovci jako průvodci: místo pamětihodností ukazují život na ulici

Místo pamětihodností nabízí turistům dobrodružství. Seznamuje je s místy a nepsanými pravidly zakazovaného pouličního umění, zajde s nimi do divadelní kavárny, vypráví jim svůj příběh, jehož část prožil na okraji společnosti. Průvodce Ondřej Maděrič říká, že turisty čím dál víc láká dobrodružství.

Co je Pragulic?

Lidé, kteří pomocí sociálního podnikání – prohlídek po městě – mění pohled veřejnosti na bezdomovce, kterým umožňují jednodušší návrat do běžného života. Standardní délka prohlídky je 120 až 150 minut. Její součástí může být zastávka na občerstvení v zajímavém tematickém prostředí. Dospělý za prohlídku zaplatí 250 korun, student 180 korun, existuje i rodinné vstupné a další bonusy.

Poznej Prahu očima lidí bez domova – to je motto projektu Pragulic. Jak jste se k práci průvodce dostal?
Už dříve jsem sympatizoval s projekty, které se specializují na lidi na okraji společnosti – na bezdomovce, narkomany a další. Sám jsem si podobnou smutnou zkušeností také prošel. Ucítil jsem, že díky provázení u Pragulicu bych se mohl seberealizovat tak, jak mi to vyhovuje.

Jak dlouho tam působíte?
Od letošního srpna, kontaktoval jsem je ale už dřív – tehdy ale ještě nevěděli, jak projekt dopadne, teprve se rozjížděl. Začali tam působit lidé z bezdomoveckého divadla, kde jsem dříve hrál. Dodnes říkám, že v Pragulicu měli štěstí, že jako první „potkali“ právě naše divadlo, protože my rádi mluvíme s jinými lidmi a máme v sobě kus exhibicionismu.

Jen v Praze je pouliční umění osekáno

Jak se vaše prohlídky liší od těch, které turistům nabízejí jiné cestovní agentury či Pražská informační služba?
Tím, že my turistům neukazujeme pamětihodnosti, které si vyfotí, poslechnou výklad, jdou dál a moc si z toho nepamatují, navíc si platí drahého průvodce. My jim nabízíme dobrodružství – to, jak město skutečně žije.

Jaké dobrodružství?
Každá prohlídka je jiná – záleží co dotyčný průvodce prožil, čím si prošel. Já se věnuji buskingu, tedy pouličnímu hraní, takže lidi vodím po centru a ukazuji jim, kde se hraje. Vyprávím, jaká jsou psaná i nepsaná pravidla. Kde se smí hrát, kde nikoli…

Město letos pouliční hraní v centru hodně osekalo…
Bohužel, nechápu proč.

Odvolávalo se na stížnosti veřejnosti, lidí žijících v centru…
Proboha, kdo si stěžoval? Co vím, tak lidem vadí spíš řvoucí turisté, kteří opilí v noci obcházejí bary. Když turistům ukazuji, kde se dá hrát a jaká jsou nepsaná pravidla, většinou se zastaví plno lidí, kterým se to líbí. Město přece pouličním uměním dýchá, bez něj by bylo smutné. Praha je jediné město v Evropě, kde je pouliční umění osekáno. Připomíná mi to Pyšnou princeznu – abychom za chvíli neutíkali do země krále Miroslava jako ten švec z pohádky…

Mick Jagger si nemůže zazpívat na Karlově mostě

Vyprávíte turistům i o tom, proč ten který muzikant hraje na ulici?
Jistě. Někdo kvůli penězům, někdo je závislý na drogách, tak aby na ně měl. Někdo se chce prostě realizovat. Co člověk, to osobitý příběh. A říkám jim i to, že umění je obraz země. Je smutné, že na Malé Straně či na Starém Městě je to samý obchod s matrjoškami, ty do koloritu Prahy ale opravdu nepatří.

S tím jste seznamoval i lidi v rámci nedávného happeningu, kde byla prezentována petice Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan za to, aby bylo odstraněno parkoviště z dolní části Malostranského náměstí?
Samozřejmě. Akci jsme podpořili. Nechci, aby bylo na Malostranském náměstí odporné parkoviště, chci tam třeba promenádu. Shodou okolností jsem tam měl svůj první „kšeft“, kdy jsem lidi provedl po Praze ve zkrácené hodinové verzi, jinak je provázím tak dvě hodinky.

ondrej-bezdomovec_1-nahled Je cítit, že vás to baví…
Baví. A turistům vyprávím i o absurditách Prahy, třeba o tom, že když přijede Mick Jagger z Rolling Stones nebo někdo takový, nemůže si jen tak pro radost svou a okolí zazpívat na Karlově mostě. Přitom nádherné panorama Prahy k tomu vyloženě svádí. Jenže do půl minuty je tam nějaký sekuriťák, který pěvce vykazuje a hrozí, že ho i s kytarou hodí do Vltavy. Je to vyloženě privatizace Karlova mostu. Kdo proboha rozhoduje o tom, kdo tam smí zpívat, kdo ne? Nechci ani domýšlet.

S čím ještě turisty seznamujete?
Třeba jim ukazuji akustické možnosti určitých míst. Empaticky se taky snažím vcítit do každé skupiny turistů – zda jsou unavení, co by je asi tak zajímalo. Tomu prohlídku přizpůsobím. Turistům i zahraji – vypalovačky od Pink Floyd nebo třeba od Rolling Stones. Zahrát si mohou i oni, aby si to vyzkoušeli. Někdy je vezmu i do kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde má bohoslužby Tomáš Halík.

Mnozí turisté jsou už památek přejedeni

Jak často provázíte, chodí i Pražané?
Mám tak tři čtyři prohlídky do týdne. Asi dvě třetiny jsou turisté ze zahraničí, ale provázel jsem už i Pražáky.

Máte tlumočníka, nebo mluvíte anglicky?
Provázím v angličtině. Mimochodem: anglicky jsem se naučil díky písničkám Franka Zappy. Má geniální texty, strašně sprosté, ale zároveň inteligentní. Už v dětství si moje máma říkala, že i přes ty vulgarity je to pro mě „pozitivní tunel“ – naučím se jazyk.

A když turisté mluví jinou řečí – třeba španělsky?
V takovém případě, pokud průvodce jazyk neovládá, nám v rámci praxe překládají studenti.

Je Pragulic česká specialita?
To ne, podobné projekty lze najít v Londýně, Paříži nebo ve Vídni.

Říkal jste, že každý průvodce provází jinak. Co nabízejí vaši kolegové?
To je různé. Často třeba dají nahlédnout do svého života a do zákoutí, kde žili. Jak se ze scestí konečně dostali zpět na cestu. Mnohé turisty to zajímá, řekl bych, víc než památky, těch jsou přejedení. Je fakt, že některé ale možná zajímá i cizí neštěstí.

Jsem na tom líp, už nedávám do přístrojů kurvítka

Je vám dvaatřicet let, v Praze žijete asi pět let. Rozumíte i počítačům. Můžete k tomu něco říci?
Kdysi jsem pracoval v různých počítačových firmách, ale přestalo mě bavit dělat to, co po mně žádali – dávat do přístrojů „kurvítka“.

Co to proboha je?
To, že vám elektronika vydrží jen po dobu záruční doby a pak jste nucena koupit si novou. To je kvůli namontovaným „kurvítkům“ a je to proti mé filozofii. Navíc nesouhlasím s tím, že na softwarech se má vydělávat, software je myšlenka, ne prodejné zboží. Je to jako by vás někdo nutil prodávat jiným Pythagorovu větu.

Věnujete se počítačovým programům i nyní?
Ano, věnuji se Open Sorce – určitý software se snažím zpřístupnit například umělcům, kteří si nemohou dovolit kupovat ho třeba za dvacet tisíc korun. Tak jim nabízím alternativu. A oni mi za to třeba dají najíst, pro peníze to nedělám. V České republice žádný konkrétní projekt, který by jim to zajišťoval, není. Jsem asi jediný pionýr.

Když jste odešel z počítačových firem, začal jste na tom asi být ekonomicky hůř…
To sice ano, ale duševně jsem na tom líp. Když jsem měl všechno a všechno jsem si mohl dovolit, nastaly u mě nejhorší časy. Dnes mě mé činnosti uživí tak, jak potřebuji, a nemusím mít špatný pocit, že lidem nabízím ona „kurvítka“ – to je jako kdybych hrál na playback, to je přece podvod. V Uzbekistánu je playback postaven mimo zákon, to je správná cesta.


Autor: Anna Skálová
Další články
Nahoru