Básník Brůna ve sbírce vzpomíná na Prahu šedesátých let

Na stráni u rybníčku prohání se koník / tramvaj třiadvacítka / smyčka na návrší / v konečné stanici jízda na chvíli přerušená / i vlečňák otevřený vydýchává městský prach / v blízkosti kino / novým neonem svoji šipku řídí / při prvním obrazu na plátně / zažínají sněžit papírky od eskyma / ještě k tomu celým svým dětským tělem svítím… Poznáváte, o kterém pražském místě úryvek z básně je? O pražské Bořislavce.

Vzpomínkám na dětství právě na Bořislavce a ve slovenském Medzevu se věnuje sbírka básní Jiřího Brůny Nekončící cesta domů. „Na stránkách této knihy je prostřednictvím básní zachycený život člověka, který stál vždycky v ústraní, radoval se z maličkostí a své zanícení pro lidi, zvířata a přírodu předával neúnavně dál,“ říká vydavatelka knihy Monika Le Fay.

Dejvický rybníček, dětské hry na Bořislavce

V básních jsou zachycena nejen místa na Bořislavce, ale také vzpomínky s nimi spojené, doplněné fotografiemi. Třeba na fotografii ulice Na Dlouhém lánu z roku 1960 je vidět, jak málo aut tam tehdy parkovalo. Ulici je věnovaná báseň Dlouhásek: Ulice od domu k poznání / zklamaný radostný / po ulici ranění nebo oslavující / společně se školními kamarády / zde začali jsme chápat pohyb / současného světa…

U Dejvického rybníčku, rok 1967

Další z básniček je věnovaná Dejvickému rybníčku, který je na fotkách zachycen jak bez sněhu (s básníkovým kamarádem z dětství Petrem) z roku 1960, tak v zimní podobě z roku 1967. 

Báseň Tam, kde nelepí se starosti, je zase o dětských hrách za domem na Bořislavce, opět doprovozená fotografií z roku 1960. Černobílé fotky atmosféru šedesátých let výstižně dokreslují.

Básně věnované fotbalistům Tatranu nebo Dukly

Jedna z básní, kdy je na fotografii pohled z Bořislavky ke Střešovické nemocnici z roku 1967, je věnovaná Střešovicím. Další autor věnoval fotbalistům Tělovýchovné jednoty Tatran Střešovice a fotbalistům Fotbalové asociace Šárka – malá kopaná. Další, s názvem Juliska, pak všem současným, minulým i budoucím fotbalistům pražské Dukly, jmenovitě dlouholetému sekretáři fotbalového klubu Miloslavu Jíchovi.

Z Bořislavky ke Střešovické nemocnici, 1967

Druhá část knížky je věnovaná místům na Slovensku, ani zde však nechybí zmínky o Praze. Podle předsedy Světového sdružení Slováků v zahraničí a místopředsedy Slovensko-českého klubu Vladimíra Skalského nemusí básník Jiří Brůna hledat kořeny v zažloutlých stránkách matrik, jen zpřítomňovat je v srdci a mysli. „Vidí z pražských Petřin mnohem dál, než by přepokládaly zákony optiky,“ dodává Skalský.

Na Slovensku si stýská po pražských tramvajích

Praha je přítomna i v básních věnovaných Slovensku, třeba v domovině Brůnových prarodičů – Oravě: …trochu osaměle se tu cítím / trávy i stromy v pevném sevření / a všichni kol tak ostražití / velmi brzy se mi stýská / po pražských tramvajích… V Krajině mého srdce básník zase píše: …z Medzeva po kopcích na Hačavu / nemusíte stát opodál / hlavně říkat všem dětem / jste si rovni / nyní sám mám daleko předaleko / avšak neustále z Petřínského bytu vyhlížím / vězte jsem stále blíž a blíž…

Třetí část knížky je věnovaná otci Jiřího Brůny – novináři a spisovateli Otakaru Brůnovi, narozenému v roce 1928 ve Vysokém Mýtě a zesnulému loni v Praze. Do dávných časů zavedou jeho fotografie z let 1938 a 1945, nechybí ani jeho básnička z roku 1945 Romance v dešti: …Tma kolem přetéká – v korunách zraje / a ty si zpíváš do tance / jdem podvečerem radostného máje / a bude z toho romance…

Ve čtvrté části básnické sbírky se Jiří Brůna vrací k Praze, k té současné. Vedle fotografie ulice Na Petřinách v Praze 6 (byt autora je ve třetím patře) je básnička Poezie Petřínského hradu, kterým je pro autora právě jeho domov: …v srdci mnoho místa / pro nové šťastné okamžiky / vážné zvonění zvonů / v malém prostoru netísním se / odháním přísahy a pláč / s dětinskou povahou smířen / stále okouzlován všedními skutky…