Barrandovské terasy? Prvorepublikový skvost s pohnutým osudem
5. října 2024 14:55
Přidejte si nás na domovskou Dlouho chátrající funkcionalistickou budovu nyní vlastní liberecký podnikatel Michalis Dzikos, který po jejích stranách od roku 2016 přistavěl dvě budovy původně prezentované jako hotel. Zároveň pokračuje rekonstrukce historické budovy, kde měly být restaurace nebo galerie.
Terasy nechal postavit Václav Havel starší. Při návštěvě San Franciska ho nadchla restaurace na útesu nad Tichým oceánem, a něco podobného chtěl postavit i v Praze. Otec budoucího prezidenta tedy zakoupil ve 20. letech skalnatý úhor tehdy za Prahou a zbudoval tu vilovou kolonii.
A k ní chtěl připojit jakýsi zájezdní hostinec na barrandovské skále. Projekt svěřil architektovi Maxi Urbanovi. Měl tu vybudovat komplex, jež pojme tisíce lidí a zároveň bude v provozu po celý rok.
Celý objekt vyrostl za pouhých šest měsíců a slavnostní otevření si nenechalo ujít 50 000 návštěvníků. Funkcionalistická stavba poutala pozornost vyhlídkovou věží, uvnitř se nacházela francouzská restaurace, ze tří stran prosklená, a dále kavárna se zastřešenou terasou a komplexem dalších otevřených teras, které přirozeně kopírovaly zvlněný okraj barrandovské skály.
Nahoře ve věži bylo možno posedět v další noblesní restauraci a traduje se, že na schodišti vyhlídkové věže se spěchající číšníci sráželi s hosty. Na terasách se vůbec hodně naběhali. A na skále pod terasami se skvěl neonový nápis Barrandov, jakási parafráze na nápis Hollywood.
Nábytek a detaily komplexu zářily v tónech heraldických pražských barev – sytě žluté a červené. Tvůrci tím chtěli vzdát hold Praze a také stavbu na skále oživit a upozornit na ni, líčí Havel starší ve svých pamětech.
„Venku byl plac, tam hrál orchestr, a tančilo se. A taky tam byl Trilobit bar, otevřený až do čtyř hodin," vzpomínal na prvorepublikový provoz teras pamětník Jaroslav Bořický. „Slyšela jsem tu krásnou hudbu a ty zpěvy, a jak se to po té vodě neslo, i s tou mlhou večerní, bylo to silně poetické," zasnila se pro média další pamětnice Zdenka Kellerová.
Atmosféra bývala strhující. Do zahradní restaurace se vešly až 3000 hostí. Orchestr R. A. Dvorského hrál do sedmé večer na terasách a pak se přemisťoval do baru Trilobit, přistavěného k terasám v roce 1937.
Ve třicátých letech přistavěli Havlové k terasám i bazén, dole v bývalém kamenolomu, který s restaurací spojovala lanovka. Byl to první padesátimetrový bazén v republice a bývalo v něm plno, i když měl nejstudenější vodu v Praze.
Na terasy se chodilo i na odpolední koncerty a mezi pravidelnými hosty nechyběli slavní herci. Na parketu se točili Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Adina Mandlová. Atmosféru teras si oblíbil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk a jeho syn Jan.
Pod heslem „Za Prahou a přece v Praze" byly terasy relativně dobře dostupné. Vedla tam nová silnice, dalo se dojet autobusem, vyhlídkovým autokarem, parníkem nebo tramvají číslo pět do Hlubočep a sadem pěšky.
Herci to sem měli blízko z barrandovských ateliérů, a tak není divu, že terasy „hrají" i ve filmech. Jak to na nich žilo, je vidět například ve filmu Vladislava Vančury Před maturitou z roku 1932.
Hvězdná sláva teras skončila koncem 40. let, kdy byly znárodněny a přestalo se o ně pečovat. Dál je ale využívali komunističtí politici, v 60. letech byly stále oblíbeným místem pražské smetánky. Bazén byl v provozu do roku 1966.
Ještě v 80. letech se terasy pravidelně připravovaly na novou sezonu, jejich lesk však uvadal. V roce 1982 se uzavřel Trilobit bar a ani prohlášení teras kulturní památkou v roce 1988 (od roku 1993 je areál památkovou zónou) nezabránilo jejich úpadku.
Stejně jako vrácení v restituci rodině Havlových po sametové revoluci. Naposled restaurace přivítala hosty v roce 1994, pak byla zavřena a od té doby se o areál nikdo nestaral. Manželka Václava Havla Dagmar je v roce 2003 prodala.
