Autor prvního pražského „mrakodrapu“ stojí za slavnými věžáky v Kladně. Umně se vyhnul diktátu režimu
14. února 2020 19:49 | Aktualizováno v 21:52
Impozantní budovy se zaslouženě dostaly na řadu pohlednic Kladna i poštovní známku a jsou už 33 let kulturní památkou. Jejich architektura láká filmaře z celého světa. V domech je stropní vytápění, vlastní odpadový systém, terasy na sušení prádla, reprezentativní vstupní haly, unikátní domovní znamení i kryty civilní obrany v podzemí.
Architekt Josef Havlíček
Kladenské věžáky z druhé poloviny padesátých let předběhly svou dobu. Autoři projektu (hlavním architektem byl Josef Havlíček) navázali na funkcionalistické tradice předválečné architektury. Zdobnostem formujícího se, v té době již „předepsaného“ socialistického realismu, se umně vyhnuli odkazem na francouzský modernismus. Zároveň však aplikovali určité zásady takzvaných kolektivních domů.
Josef Havlíček (5. května 1899 – 30. prosince 1961), který patřil k nejvýraznějším osobnostem meziválečné avantgardy a vedle architektury se věnoval i designu nábytku, sochařské či malířské tvorbě, byl k socialistickému realismu kritický a pro kladenské věžové domy hledal ztvárnění, které by bylo ideologicky přijatelné, ale zároveň originální a moderní. Východisko našel v práci moderního francouzského novoklasicistního architekta Augusta Perreta, jenž ve 20. letech proslul svým návrhem obytných věží pro pařížskou čtvrť L´Avenue des Maison-Tour.
Jeho sociální smýšlení se odrazilo mimo jiné v jeho zájmu o otázku levného bydlení pro ekonomicky slabé vrstvy, k jejímuž řešení přispěl řadou studií a návrhů. Po celý život udržoval styky s uměleckým světem, s nímž ho mimo jiné pojila i osobnost jeho manželky, sochařky Marty Jiráskové.
Dříve Dům odborových svazů, dnes Dům Radost
Věhlas Havlíčkovi přinesla především realizace Všeobecného penzijního ústavu na pražském Žižkově (později Dům odborových svazů, stavba 1932–1934), který navrhl společně s Karlem Honzíkem. Dům, přezdívaný „první pražský mrakodrap“, vzbudil značnou pozornost i v zahraničí a otevřel Havlíčkovi dveře do světa.
V roce 1945 se stal českým delegátem Mezinárodního kongresu moderních architektů CIAM, v letech 1947 až 1951 byl členem jeho světové rady, v roce 1947 se účastnil činnosti komise, která navrhovala budovu sídla OSN v New Yorku, v roce 1958 vypracoval návrh na novou radnici v kanadském Torontu.
V Československu se Havlíček po druhé světové válce podílel na řadě velkých projektů. Vedle sídliště Kladno-Rozdělov to bylo například ojediněle ztvárněné sídliště Labská kotlina v Hradci Králové, územní plán Hradce Králové či dělnické domy v Záluží u Mostu.
Vzhledem k odmítavému postoji k doktríně socialistického realismu čelil v první polovině 50. let silné kritice, která poznamenala i jeho zdravotní a psychický stav. Věžové domy v Kladně jsou tak jeho poslední velkou realizací.
V souboji se socialistickým realismem se Havlíček projevil jako zdatný diplomat, zároveň si ale nadělal řadu nepřátel. Část architektonické obce, včetně jeho někdejšího přítele a spolupracovníka Karla Honzíka, proto věžové domy již ve fázi projektování ostře odsoudili.
Vedle diktátu socialistického realismu se Havlíček musel vypořádat i s dalšími tlaky. V roce 1951 přišlo z ministerstva stavebního průmyslu doporučení, aby do Kladna byly přeneseny typové výškové domy vystavěné ve 40. letech v Gottwaldově.
„Stačí povšechné srovnání, aby byl vidět základní nedostatek ekonomie v zastavění těmito typy,“ psal Havlíček v mnohastránkovém elaborátu na obhajobu svého řešení. A nakonec slavil úspěch.
V jedné věci ale Havlíček a jeho tým (spolupracovali s ním architekti Karel Filsak a Karel Bubeníček) ustoupit museli, totiž v tom, kolik domů v Kladně vyroste.
Architekti z kompozičních důvodů prosazovali lichý počet, ideálně pět věžáků, na požadavek investorů jich ale nakonec museli do projektu zakomponovat šest – tři pro doly, tři pro hutě.
V této podobě dostala výstavba 48 metrů vysokých věžových domů, svým pojetím zcela vybočujících z dobové produkce, na konci roku 1951 od orgánů místní samosprávy zelenou. O dva roky později výstavba vysokopodlažních domů začala. Těsně před Vánoci v roce 1956 byl předán do užívání první dům, poslední přesně o rok později.
Autoři projektem navázali na tradice meziválečné výstavby a aplikovali zásady takzvaných kolektivních domů, čemuž odpovídala i existence společných prostor jako vstupní haly, klubovny či prádelny. O cennou uměleckou výzdobu se postarali například Marta Jirásková, Břetislav Benda, Martin Reiner, Mary Durasová, Bedřich Stefan a Hana Wichterlová.
V roce 2019 bylo Josefu Havlíčkovi in memoriam uděleno čestné občanství města Kladna.
Autory textu jsou kurátoři Alexandr Němec a Roman Hájek