Automatické semafory v Praze slaví narozeniny, zpočátku je lidé přijímali s nelibostí

Střed Václavského náměstí byl v té době dopravně nejvytíženějším místem Prahy. Jak vyplývá ze záznamů ze sčítání motorových vozidel z let 1928 až 1930, zmíněnou křižovatkou během 12 hodin ve špičce projelo často i 17 000 aut.

Semafory se na frekventovanou komunikaci instalovaly během rekonstrukce vozovky na náměstí, při které byly tramvajové koleje z původní polohy při chodnících položeny do středu náměstí na vlastní zvýšené těleso. Dvě dopravní návěstidla pak byla umístěna na křižovatku s Vodičkovou a Jindřišskou ulicí – jedno v každém jízdním pruhu Václavského náměstí – tedy ve směru nahoru i dolů.

Oba semafory zavěšené na ocelových lanech mohly být podle potřeby řízeny ručně dopravním strážníkem, nebo automaticky. Zelenému i červenému signálu byla shodně vyhrazena doba 23 sekund, žluté světlo svítilo deset sekund. Kvůli dopravní novince vydalo dokonce policejní ředitelství v Praze vyhlášku, která se zabývala například způsobem řazení aut před křižovatkou.

Vůbec prvního semaforu, byť ručně ovládaného, se Pražané dočkali už zhruba o dva roky dříve, v prosinci 1927 na křižovatce Hybernské ulice s Dlážděnou a Havlíčkovou. Byla to čtyřstranná plechová skříň z dílny ČKD, vysoká 1,4 metru, se třemi barevnými čočkami, zavěšená na lanovém závěsu.

Třetí semafor se v Praze objevil v dubnu 1930 na dolním konci Václavského náměstí, na křižovatce Můstek. A brzy následovala další návěstidla v centru Prahy a přilehlých oblastech, která byla buď zavěšená nad jízdní dráhou, nebo postavená na kovovém stožáru uprostřed křižovatky.

Když na začátku protektorátu zavedli Němci již dlouho chystanou jízdu vpravo, prošel výraznou proměnou i systém světelné dopravní signalizace v Praze. Původní čtyřsměrová návěstidla – byla tehdy na 33 křižovatkách – se většinou z centrální polohy nad křižovatkou přesunula na sloupy před ní, objevily se už i kombinace se semafory pro chodce.