Autobusy se do Prahy po nepodařené premiéře vrátily před 100 lety

Ty už sice jezdily na Malé Straně v letech 1908 až 1909, po nepříliš dobrých zkušenostech a téměř fatální nehodě byl ale jejich provoz na dlouhou dobu zastaven. Po slavnostním zahájení obnoveného provozu, které se konalo o den dříve na Staroměstském náměstí, se onu červnovou neděli roku 1925 krátce před šestou hodinou ranní vydal do ulic první vůz. Trasu z Čechova náměstí ve Vršovicích k Záběhlickému zámku ujel autobus za osm minut – i díky tomu, že měl po cestě jedinou zastávku.

K první lince, měřící 3,5 kilometru a označené písmenem A, se ještě v říjnu 1925 přidalo – také na jižním okraji Prahy – „béčko", jež spojilo Pankrác s Kunraticemi. A pak v rychlém sledu následovaly další písmeny označené autobusové linky.

V roce 1926 jezdily autobusy do Malešic, Jinonic a Bohnic, rok nato už byly k potkání i na kbelském letišti. První linky přitom měly jedno společné: vozily cestující k tramvajovým tratím, které i nadále tvořily páteř pražské veřejné dopravy.

Autobusy si s tramvajemi ostatně moc nekonkurovaly. Podle původních plánů pražských radních měla sice jejich provoz zajišťovat soukromá Autodopravní akciová společnost, ta ale zkrachovala ještě dříve, než mohly vyjet do ulic první vozy.

Autobusovou dopravu tak nakonec dostaly na starosti Elektrické podniky, které také zřídily pro nové dopravní prostředky potřebné garáže. Nejprve v tramvajových dílnách v Karlíně a později i ve vozovně na Pankráci.

Brzy vzalo za své i prvotní pojetí autobusů jako pouhých napáječů tramvajových tras – už v roce 1927 pronikly do samého středu Prahy, když linka H spojila Žižkov s Jungmannovým náměstím.

Zájem cestujících postupně rostl a běžné autobusy často nestačily pobrat všechny zájemce, a tak se už koncem 20. let začaly používat vleky. V roce 1932 získaly autobusy nejen konečně moderní garáže v Dejvicích (používané až do roku 2005), ale na třech linkách se vydaly i na noční služby.

Před druhou světovou válkou pak jezdilo po Praze přes 130 autobusů na 18 linkách, které po roce 1936 doplnily i dvě trasy trolejbusové. Vznik protektorátu ale přinesl nejen urychlenou přestavbu vozů na pravostranný provoz (sedadlo řidiče přitom zůstalo na svém místě), ale také postupné utlumení autobusových linek.

Na sklonku války tak vedlo protektorátní metropolí jen sedm tras obhospodařovaných patnáctkou vozidel, jezdících na nouzová paliva jako dřevoplyn či svítiplyn.

Po osvobození se situace lepšila jen pomalu, prvním impulzem pro další rozvoj pražských autobusových linek byla v roce 1951 změna značení, když písmena nahradila kombinace tří číslic.

Velký rozkvět pak přišel na začátku 60. let, kdy se autobusy opět objevily v centru a vznikly linky, které přes střed města spojily Petřiny s Krčí nebo Veleslavín se Spořilovem. Rostoucí poptávka cestujících ale nakonec dospěla v Praze k výstavbě metra a autobusům měla připadnout opět servisní role.

Po otevření metra v roce 1974 a také kvůli vzniku velkých sídlišť na okrajích města autobusy zmizely až na výjimky z centra a začaly sloužit zejména pro dopravu Pražanů k podzemní dráze. A tak vypadá autobusová doprava v Praze dodnes – byť jsou současná vozidla modernější a pohodlnější než v 70. letech.

V 21. století se nicméně, byť prostřednictvím minibusů, vrátily autobusy do samého centra města a od 90. let postupně jejich síť rozšiřuje i za hranice hlavního města.

Kromě autobusů se v posledních letech v pražských ulicích po půlstoleté pauze znovu objevily i jejích příbuzní, tedy trolejbusy. Jsou ale autobusům mnohem podobnější než před lety, v případě moderních pražských trolejbusů se totiž jedná o ty parciální, které dokáží část trasy ujet i mimo trolejové vedení.

Elektrický pohon se ale objevuje také v případě části autobusové flotily, vozy „na baterky" ale dnes tvoří jen zlomek z více než 1200 autobusů pražského dopravního podniku.