Ani plicní hypertenze Janě (31) nezabránila mít rodinu

„Už na střední škole jsem občas měla pocit, že není něco v pořádku. Třeba na schodech v metru jsem se zadýchávala víc než senioři. Ale vždycky jsem to přičítala tomu, že necvičím a nejsem zrovna ve formě,“ popisuje Jana první příznaky. Ty se ale postupně zhoršovaly, až nakonec musela zasáhnout Janina maminka. 

„Už se jí to opravdu nelíbilo, zadýchávala jsem se u běžných činností tak, že mi bylo na omdlení. Víceméně proti mé vůli mě dotlačila k vyšetření na kardiologii v Motole,“ vypráví Jana. 

Hned při úvodním vyšetření lékaři objevili, že něco není v pořádku, a další testy potvrdily diagnózu plicní arteriální hypertenze. Tato nevyléčitelná choroba vede ke zvýšené námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje. To může postupně vést k až jejímu selhání.

Zároveň se v těle nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami. S diagnózou lékaři Janu odeslali do péče profesora Pavla Jansy z Všeobecné fakultní nemocnice, který se o ni stará dodnes. 

„Ten mi okamžitě nasadil léčbu ve formě tablet, na kterých jsem nakonec vydržela fungovat celkem pět let. Pomohly mi od zadýchávání, a přestože mě ho úplně nezbavily, alespoň jsem mohla normálně fungovat,“ říká Jana, která si tak mohla užít hudební festivaly nebo jet na dovolenou k moři. 

Během této doby si se svou sestrou a maminkou dokonce otevřela první kočičí kavárnu v Praze. Tu ale po pár letech úspěšného fungování musela kvůli své nemoci nakonec prodat. 

„Postupně jsem se o ni začala starat sama a bohužel jsem to přestala zvládat. Kombinace námahy, stresu a zhoršující se nemoci už mi nedovolila v podnikání pokračovat. Zase jsem se začala hodně zadýchávat a cítila jsem, že to není dobré. Mnohdy jsem například spala s rozsvíceným světlem, protože jsem byla příliš zadýchaná, než abych vstala a šla ho zhasnout,“ popisuje Jana.

Její obavy se nakonec potvrdily a lékaři museli přistoupit k zavedení infuzní pumpy přímo do žíly vedoucí do srdce, která jí léky dávkuje pravidelně a automaticky. „Když jsem se to dozvěděla, zase se mi začal hroutit svět. Je ale pravda, že hned po zavedení jsem se začala cítit lépe a můj stav se postupně stále zlepšoval až do pocitu, jako kdybych vlastně žádnou nemoc neměla,“ vypráví. 

I díky zlepšení začala uvažovat o založení rodiny. „Celou dobu jsem si kladla výzvy, kterým se většinou pacienti s mou diagnózou spíše vyhýbají. Lezla jsem po horách, létala letadlem, cestovala. Ve 28 letech jsem si řekla, že buď zkusím otěhotnět teď, nebo nikdy. A ono to vyšlo,“ vzpomíná Jana. 

Dnes je maminkou 2,5leté holčičky a už plánuje, kam se s ní a partnerem podívají. „Závěr těhotenství byl trošku náročnější, ale nemoc už se díky léčbě opět stabilizovala a já mohu normálně fungovat. Navíc mám pocit, že jsem v mateřství ještě aktivnější než dříve. Tak doufám, že mi to dlouho vydrží,“ uzavírá.