Zvonař Manoušek má pražský sen. Zvonohru na Letné

Mají obce a města zájem o to, aby na jejich území zněly zvony?
Ano a v současnosti jsou samosprávy častějšími zákazníky, než církevní instituce. V minulosti to bylo naopak.

Čím si takovýto vývoj vysvětlujete?
Svou roli v něm mohou hrát i restituce, které dostaly církve do nové pozice. Jednání jsou proto složitější. S radnicemi se jedná snáze, mají jasná pravidla a většinou vědí, co přesně chtějí.

Jak si v tomto ohledu stojí Praha?
Tam to bylo vždy složitější. V hlavním městě je totiž naopak jednodušší jednat s církevním správcem. Když má o něčem rozhodovat magistrát nebo větší radnice, tak je to na dlouhé lokte, byrokracie představuje obrovský problém. Ale zároveň je potřeba zdůraznit, že v okrajových městských částech bývají úřady zpravidla pružnější. V těchto územích, která historicky nepatřila k Praze, se nachází dost zvoniček, takže práce tam máme dost. V poslední době jsme například realizovali zakázky ve Štěrboholech a v Horních i Dolních Měcholupech.

Měnila se v průběhu staletí technologie výroby zvonů?
Ne, je prakticky stejná už tisíc let. Nyní se sice používají jiné formovací materiály a oproti předkům máme k dispozici dost technologických ulehčení, ale princip zůstává stejný. Stále například platí to, že zvon musí být naladěn na úplném začátku, tedy ještě před tím, než začne jeho výroba. Prvním krokem je tedy pečlivý matematický výpočet.

Když je proveden špatně, přijde následná dřina při samotné výrobě vniveč?
V podstatě ano. Chybu zjistíte až v okamžiku, když se zvon rozezní. A je těžké vůbec dohledat, v jaké fázi se udělalo něco špatně. Zda při výpočtu, nebo při samotné výrobě. Doladění možné je, ale jen v malém rozsahu. A tón jde už jen snížit, zvýšit ne.

Platí u zvonů, že čím jsou starší, tím znějí lépe?
V omezené míře to lze říci o starších zvonech. V průběhu let se totiž každý zvon takzvaně vyzvoní, prodlouží se jeho rezonance. Ale z nedobře odlitého zvonu nikdy kvalitnější tón nevyloudíte.

Zvonu Zikmund v katedrále svatého Víta jste v minulosti vyměnil puklé srdce. Objevila se kritika, že toto údajně těžší srdce než jeho předchůdce zvon poškozuje. Co si o tom myslíte?
Musím se proti všem nařčením ohradit, je to celé uměle vyvolaná kauza. Při vší úctě k odborným pracovníkům ČVUT, se zvony nemají zkušenosti. Váha srdce je větší jen o trochu a bylo to po dohodě s památkáři, protože bylo nutné udělat zesílení v místě, kde je srdce uchyceno na koženém řemenu. Celé to na mě působí dojmem, že byl zájem na dodání nového srdce a svěření údržby do rukou někomu jinému. A pro tento účel bylo nejjednodušší za každou cenu ukázat, že to Manoušek dělal špatně.

Jaké nejčastější chyby dělají majitelé či správci zvonů?
Nejčastějším prohřeškem je nedostatečná péče. Servisní intervaly jsou příliš dlouhé. Lidé si myslí, že když mají moderní zvonící stroj, pravidelný servis je zbytečný. A pak se diví, že po pár letech zvon ztichne. A já na věži zjistím, že se třeba nějakým otvorem ve stavbě dostali ke zvonu holubi a jejich trus zničil elektroinstalaci u zvonícího stroje. Anebo přímo poničil plášť zvonu. Když bývalo v minulosti ruční zvonění, ten, kdo se o něj staral, měl zvon denně na očích. To už dnes není.

V roce 2002 vám ničivé povodně vyplavily dílnu na Zbraslavi. Od té doby vyrábíte zvony v Holandsku. Sídlo rodinné společnosti stále držíte na jihu Prahy. Proč?
Je to úcta k tradici. Táta dům koupil před padesáti lety a vybudoval v něm dílnu. Po velké vodě jsem věřil, že dílnu obnovíme. Měli jsme dokonce několik nabídek na přestěhování v rámci Zbraslavi, abychom nestáli v záplavové oblasti. Ale samospráva a úředníci se proti tomu vždy postavili.

Neplánujete nakonec obnovit dílnu na původním místě? Zbraslav už má protipovodňovou ochranu.
Ale pojišťovny nás stejně odmítají pojistit, do tak obrovského rizika nepůjdu. Ochrana proti velké vodě neplní zcela svůj účel, což se ukázalo naposledy v červnu 2013. Za současné situace je pro mě výroba v 900 kilometrů vzdálené dílně v Holandsku nejlepším řešením. Hotové zvony dovážíme ke Kladnu, kde ve spolupráci s kovářem dokončujeme jejich závěsy, kování a srdce.

Jaký bude osud zbraslavské dílny? Zůstane „jen“ sídlem firmy Zvonařství Manoušek?
Ne. Ještě letos z ní chci udělat rodové muzeum. Návštěvníci uvidí interiéry dílny, ukázky výroby tradiční technologií, na informačních panelech se z fotografií a dalších dokumentů dozví zajímavosti o zvonařské rodině Manoušků. Budeme také vystavovat hotové zvony ještě před tím, než je odvezeme k instalaci na místo dodání. Muzeum bych chtěl otevřít ke konci letošního roku, kdy uplyne přesně 50 let od doby, kdy ve Zbraslavi otvíral můj tatínek svou dílnu. Muzeum bude nepojistitelné, ale už z úcty k rodinné tradici do tohoto rizika půjdu.

Jste autorem Pražské mobilní zvonohry, která má 57 zvonů. Paradoxně ji mohou lidé slyšet mnohem více v zahraničí, než v Česku. Proč?
U nás si většina zákazníků vzpomene na zvonohru jen před Vánoci. Od konce listopadu máme koncerty skoro denně, ale přes rok je klid. V zahraničí je naopak sezóna zvonoher hlavně přes rok a během adventu je spíše slabší období. Asi je to tím, že u nás nejsou stále ještě zvony vnímány příliš jako hudební nástroj, ale spíše jako symbol církve a Vánoc.
  

Pražská mobilní zvonohra

Takže obyvatelé Prahy a okolí si musí na zvuk vaší zvonohry počkat skoro rok?
Naštěstí ne. Na Letné bude koncert v červnu před Národním technickým muzeem a 6. května se při příležitosti mých narozenin uskuteční veřejně přístupný koncert na Ladronce, kam přijedou zahrát mí přátelé z Holandska, Belgie a Francie. Bude to pestrý hudební mix, zvonohra může hrát můj oblíbený jazz, ale klidně i soudobou hudbu či lidovky.

Máte nesplněný sen?
Ano. Na místě bývalého Stalinova pomníku vzniká malá věž, ve které je zvonohra, a na místě se konají koncerty. Nikoho to neruší. Tuto představu nosím v hlavě už čtvrt století, ale moc nevěřím, že se jejího uskutečnění jednou dočkám.