Zatáčka měla být satirou na Paroubkův styl
13. března 2013 08:10
Tankred Dorst nepatří mezi nejznámější a nejuváděnější německé dramatiky u nás. Vy během pěti let inscenujete už jeho druhý text. Čím to?
Během studia na DAMU jsem – jako svou bakalářskou inscenaci – nazkoušel jeho hru „Fernando Krapp mi napsal dopis". Fascinovaly mě na ní podobné věci, s jakými se nyní střetávám při zkoušení Zatáčky: žánrová pluralita, důraz na situaci a metaforu, namísto laciné psychologie postav, grotesknost.
V posledních třech letech putujete po divadelních štacích po celé republice. Režíroval jste v Hradci Králové, Ústí nad Labem i Plzni. Jaký je Váš vztah k Švandovu divadlu na Smíchově?
Jsem šťastný, že se k Dorstovi vracím právě ve Studiu Švandova divadla, kde měla v roce 1992 hra „Fernando Krapp mi napsal dopis" premiéru v režii Petra Lébla v hlavní roli s Bořivojem Navrátilem. Navíc se do zdejšího Studia vracím potřetí, takže ho – byť jsem tu coby host – považuji takřka za svou domovskou scénu.
Od napsání Zatáčky uběhlo už více než padesát let. Doznal text výraznější aktualizace?
I po padesáti letech působí Zatáčka velice svěžím dojmem. Text jsme – vzhledem k jeho stáří – pochopitelně upravovali, nicméně žádných dramatických změn nedoznal, jednalo se nám o precizování jazyka každé z postav, které kontinuálně probíhá i během zkoušení. Aktuálnost textu vždy tak nějak souvisí s politickým děním. V Zatáčce je navíc i postava politika.
Jakým způsobem se události z české politické scény posledních let promítly do Vaší práce?
Zatáčku jsem objevil před několika lety a zdála se mi být vhodnou satirou na tehdejší agresivní politický styl Jiřího Paroubka. Nicméně, jak čas postupoval, měnil se i můj pohled na postavu ministerského šéfa doktora Kriegbauma. Po volbách v roce 2010, které znamenaly nejen Paroubkův pád, ale také vzestup Věcí veřejných, jsem měl pocit, že postava politika jako jakéhosi demagogického vůdce ztratila na aktuálnosti a že bychom se měli soustředit na byrokratické rysy té postavy bez jakéhokoli konkretizování. Poté však přišla přímá volba prezidenta a návrat rétoriky z konce devadesátých let a náš pohled se opět – a zdá se, že naposled – změnil.
Před časem jste inscenoval Meyenburgova Ošklivce, předtím to byl Edward Palmetshofer, Bertolt Brecht, Friedrich Dürrenmatt. Zdá se, že Vás to táhne k německé dramatice.
Je pravda, že až na výjimky se věnuji textům z německé jazykové oblasti. V zásadě proto, že přes jasnou strukturu, ponechávají prostor pro cosi, co leží za slovy, výsostně lyrického, zároveň však neúprosného a krutého. Svého času jsem je přirovnal ke kolovrátku, který však vybízí k zastavením, arytmiím, které jsou v konečném úhrnu to nejpůvabnější.