Taxikář Ponert: Nebudu otrokem, který jezdí kilometr za 28 korun

Po roce 1989 jste se začal živit taxikařinou. Před pár lety jste se začal angažovat a kritizovat postavení taxikářů. Co vás k tomu přimělo?
V taxislužbě jsem od devadesátých let prožil všechno možné. Zjistil jsem, že město nemá zájem cokoli řešit. Politikům a úředníkům přece vyhovuje stav, že si vyberou a ukáží na „zlodějského“ taxikáře. My taxikáři jsme slavnější než rozkradení tunelu Blanka. Vždy pro nás mohou dojít, hlásat, že někdo krade a oni ne.

A co konkrétně kritizujete?
Především systém stanovišť taxi. Co je správně na tom, že taxikář ze Staroměstského náměstí jede na letiště za pevnou taxu stanovenou městem, a zpátky jede prázdný? Přitom existuje určitá skupina vyvolených taxikářů, kteří mají Václavské náměstí, Náměstí Republiky. To mě donutilo, že jsem se asi před šesti lety zúčastnil výběrového řízení o stanoviště taxi. Každý taxikář, který se výběrového řízení zúčastnil, se už ale nesměl zúčastnit jiného, zavázal se městu, že to místo bude dopravně obsluhovat.  

A jak to v praxi funguje?
Město nás donutilo k tomu, že jsem stál na Staroměstském náměstí, naložil jsem lidi, dojel na Václavské náměstí, kde jsem je vyložil a zpátky jsem jel prázdný. Vše vyhrál největší radiodispečink, který měl zhruba kolem tisíce taxikářů, začal je přihlašovat na různá stanoviště. Zvýhodněn je tím, že když lidi na Václaváku vyloží, může na štaflu počkat na další lidi a jet s nimi zpátky na Kafku.  

Proč jste zůstal na volné noze? Nebylo jednoduší přidat se k silnému radiodispečinku?
Chci mít svobodu, když se mi v pondělí nechce, nemusím jít do práce. U radiodispečinků jste otrok. Radiodispečinky nevlastní auta, veškeré náklady jsou hozeny na kluky, kteří v taxících jsou (a mnohdy i spí, když zrovna nejedou a čekají na zákazníka), za dispečink platí 7000 korun měsíčně plus dvacku z ryta. Takže je možné si vybrat: buď jezdit za taxu stanovenou městem (maximálně 28 korun na kilometr) a pracovat 12 až 14 hodin denně, aby se člověk uživil, nebo pracovat – jako ostatní pracující – 8,5 hodiny denně, s přestávkami, a jezdit za vyšší cenu.

Proto jste před pár lety zakládal taxikářské odbory…
Byl jsem jedním z jejich zakládajících členů, v prvopočátku jsem byl jejich mluvčím.  Začali jsme na problémy poukazovat a byli jsme náhle ti nejhorší. Když jsme byli vyhláškou Prahy dohnáni k tomu, že jsme museli jezdit za 28 korun na kilometr někam a pak za své prázdní zpátky, začali jsme hledat možnosti, co s tím.

Našli jste?
V prováděcí vyhlášce k zákonu o cenách, která byla nadřazená vyhlášce města, jsme našli odstavec, kde je uvedeno, že maximální cenu lze navýšit o přiměřené náklady a tomu odpovídající zisk. Sami jsme se – jako odbory – přihlásili městu, že budeme jezdit za cenu vyšší, maximálně ale za 90 korun na kilometr. Tím vznikly fámy, že jsme zlodějští taxikáři, co jezdí za stovku na kilometr.

Vy jezdíte asi za 45 korun na kilometr, že…
V průměru to tak vychází. Ale i cena 45 korun je pod evropským průměrem.

Pod evropským průměrem jsou i české platy. Takže, není to pro Čechy příliš vysoká cena? Vozíte spíš Čechy, nebo turisty?
Vozím každého, kdo přijde. Lidé se ceně nediví, každému je totiž účtovaná různě. Ze Staroměstského náměstí na Prosek odvezu lidi zhruba za 400 korun, za takovou cenu jezdí i s jinými taxikáři.

Říkáte jim ceny předem a domlouváte se na nich tedy individuálně? Prostě za nižší taxu jedete s někým, pro koho by vyšší byla moc…
Samozřejmě. Je třeba, aby to předem věděli. Dřív se účtovaly i smluvní ceny. Následně si to nechali jen smluvní taxikáři, ti, co jezdí od hotelů. Paradoxní je, že město toleruje, že auto od hotelu (kde se po osmi hodinách střídají řidiči) jezdí za 80 korun na kilometr. A jiní musí na kilometr za 28 korun? Jen proto, že má taxík na střeše transparent, mu město nařídí  cenu, a navíc – už se opakuji – musí jet zpět prázdný?

Ale na cestě si na něj může někdo mávnout…
To ano. Ale nemůžou stát na jiném štaflu.  

Získal jste taxikáře na svou stranu?
Když jsem začal na problémy upozorňovat, stál jsem na svém tehdejším mercedesu a hlásal to. Stála tam karavela policajtů, kteří říkali, že fungujeme v rozporu se zákony, městskou vyhlášku nadřazovali nad  zákon. Policajti nás i zmlátili. Byli rádi, že taxikáři z velkých radiodispečinků nemají rádi Ponerta. Rozděl a panuj. Všude jsem byl špiněn, žádný soudní spor ale nedošel k jejich uspokojení. Přišel jsem však o rodinu. Nyní přichází období, kdy taxikáři poznávají, že jsem stejný jako oni, že jen poukazuji na reálný problém. Mnozí kolegové už vědí, za co bojuji.

Máte pocit, že na taxikáře je jiný metr než na jiné profese?
Ano. Funguje snad policejní tým třeba na barmany? Ne. Pod městem ale funguje taxi tým. Dvojí metr je i v tom, že 28 korun na kilometr zahrnuje soboty, svátky, neděle, noci, taxikář musí pořád jezdit za tu samou taxu… Přitom každý magistrátní úředník jde raději honit taxikáře v noci, protože za to má příplatek. Totéž s elektronickými pokladnami. Pořád se hovoří o tom, zda se budou, nebo nebudou, zavádět, ale taxikáři je mají už dvanáct let.  

Stále opakujete, že taxikáři v Praze musí jezdit maximálně za 28 korun na kilometr. Vy za tuto taxu ale nejezdíte…
Nejezdím, protože jsem se nenechal zastrašit. Ale taxikáři jsou zastrašováni správními řízeními, městskými policisty, nedovolí si to.

A fungují ještě taxikářské odbory?
Myslím, že končí kvůli tomu, že hledáme a snad i nacházíme jinou cestu k prosazení našich cílů.

Jakou?
Spojit taxikáře. Víc zatím neprozradím.

Zúčastňujete se mnoha demonstrací a jiných veřejných akcí. Když pak vozíte zákazníky, poznávají vás?
Poznávají. Stejně jako na bývalém mercedesu, mám i na současném superbu nalepeno mnoho hesel. Poznávají mě i cizinci z Německa nebo z Ameriky. S každým se snažím bavit svým cirkusáckým esperantem.

Vyjadřujete se i k jiným společenským problémům. Jak jste se k nim dostal?
V roce 2008 jsem zakládal takzvaný osmý odboj, ze střechy svého mercedesu jsem hlásal, co se děje ve společnosti. Z tehdejší Holešovské výzvy vznikla Národní rada-Skutečná demokracie. Na našem shromáždění bylo 25 tisíc lidí. Vnitřně jsem cítil, že není vše v pořádku ohledně rozdělení Československa. Na plné pecky mi to svou angažovaností ukázala spisovatelka Lenka Procházková, která rozvířila nejasnosti kolem takzvaných církevních restitucí. Zjistil jsem, že jediné, co může vyvést občany České republiky z těchto takzvaných církevních restitucí, je znevěrohodnění vzniku České republiky.

A jak to chcete udělat, prosím vás?
Jednoduše. V Ústavě ČR je, že stát vzniká a končí z vůle lidu. Můj brácha Miloš Cach objevil, že v ústavním zákoně 327/1991, v článku 2, je uvedeno, že chce-li ČR nebo SR vystoupit z ČSFR, lze to udělat pouze referendem. Tento zákon nebyl nikdy naplněn. Rozdělení ČSFR bylo proto protiústavní a je neplatné.

S referendem sice počítá Ústava ČR, doposud ale chybí prováděcí zákon…
Tady právě že byl. Stejně jako při vstupu do EU mělo být jednorázové referendum. Věděli ale, že bychom se nerozdělili, proto udělali parlamentní puč přes parlamentní strany. V tom je klíčový článek 21 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, to je moje srdcová záležitost. Praví se tam, že občané mají právo podílet se na věcech veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. A já říkám, že přes 60 let tady nebyly svobodné volby, protože jsme si nemohli volit své zástupce, ale vždy někoho, kdo si sehnal 1000 podpisů, založil si politickou stranu a vnutil nám své kandidáty.

No a jak jinak byste si to představoval? To je parlamentní demokracie…
Jsme-li si všichni rovni, každý občan od 18 let by měl mít právo být volen.

Zrušil byste tedy věkovou hranici? Do Poslanecké sněmovny smí být člověk volen od 21 let, do Senátu od 40 let…
Ano.

A co dál?
Volební okrsky by se zmenšily třeba na 400 až 500 lidí, to je jeden panelák. Ve chvíli, kdy člověk někde bydlí, lidé ho znají. Existovala by plachta, kde by byli napsáni všichni lidé z okrsku, kteří dovršili 18ti let. Lidé by si vybrali, ne že by jim byl někdo vnucován.

Co když by někdo kandidovat nechtěl?
Něco jiného je, když přijdu a zeptám se, zda chce někdo kandidovat. Něco úplně jiného je, když přijdu za někým a řeknu: „Byla jste vybrána, lidé vám dali důvěru, i když jste o ni nežádala“. Dnes v druhém kole senátních voleb zvítězí někdo, kdo má mírnou většinu z 18 procent oprávněných voličů. To je absurdní.

Jak byste docílil toho, aby k volbám přišlo víc lidí?
Volby by byly povinné. Mělo by být svátkem jít volit.

To se ale nevynutí povinností…
Ale já nechci povinnost pod sankcí. Chci volby přiblížit lidem, aby měli důvod a chuť volit. Povinnost bez sankcí by sloužila k tomu, že by lidé věděli, že je správné chodit volit. Chci ale začít prosazením ústavního zákona o referendu. Budu sbírat 80 tisíc podpisů na to, aby prezident vyvolal diskusi o referendu. Klidně by pro to mohl otevřít třeba Vladislavský sál, kde by lidé diskutovali. Zapojena by byla široká veřejnost.