Sexual personae: Fotograf Jedinák vystavuje v Dlouhé. Chystá akci, kterou mu všude zakázali
22. září 2017 13:39
Petr Jedinák
Narodil se v roce 1963.
Patří od 90. let k předním českým portrétistům.
Přes 20 let tvořil pro časopis Reflex stovky portrétů slavných osobností.
Po odchodu z médií se věnuje umělecké tvorbě, jíž dominují akty a intimní portréty.
Tvoří ambrotypie, užitý formát 50×50 cm je unikátní.
Píše blogy.
Více na www.jedinak.cz
Co návštěvníci Vaší aktuální výstavy uvidí?
Je to průřez mou tvorbou. Snažil jsem se to poskládat tak, aby i ti, kteří již mé práce znají, viděli něco pro ně nového. Všemu samozřejmě dominuje lidská sexualita, což je mé hlavní téma.
Bude ještě letos následovat další výstava?
Ano, zhruba v polovině října začne v sídle neziskové organizace Paralelní Polis v Holešovicích výstava, která podle mě vyvolá kontroverze. Tedy alespoň v minulosti, kdy jsem se ji snažil uspořádat na jiných místech, tomu tak bylo a akce byla ještě před jejím startem zrušena. Jde o projekt, který vytvářím ve spolupráci s tetovacím studiem Hell.cz. Je to soubor kultivovaných a decentních fotografií dámských přirození, která jsou vyzdobená piercingem, nebo nějakým nějakým dočasným šperkem či chirurgickým stehem.
Bylo Vám někdy oficiálně sděleno, proč tento typ výstavy byl rušen?
Ti, kteří nakonec couvli, to vysvětlovali především tím, že mají strach z reakce jejich podporovatelů a sponzorů. Ti by to mohli vnímat jako nějaké „nahotinky“, se kterými nechtějí svou podporu danému místu spojovat. Výstava se bude jmenovat Hidden pleasures (Skryté rozkoše, pozn. aut.) a potrvá minimálně měsíc. Ale je možné, že po pár dnech přijde „mravností policie“ a konání zatrhne. Ale věřím, že to nyní konečně vyjde a nic se rušit nebude.
Co plánujete na příští rok?
Projektů mám v hlavě řadu, na příští rok plánuji minimálně dvě výstavy. Na metalovém festivalu Brutal Assaul, který se koná tradičně v srpnu v Jaroměři, budu vystavovat průřez svou tvorbou. Přesné téma ještě není dohodnuto. Další výstava v roce 2018 bude v prostoru, který je napojen na Paralelní polis. Budou to fotky hraček pro dospělé. Na jedné straně bude vyfocena samotná pomůcka, druhá strana zachytí moment, kdy je tato věc používána. Každé dílo tak bude mít svůj rub a líc.
Jak jste na tento originální koncept přišel?
Mí známí, ale i návštěvníci výstav „reklamovali“, že si mé obrázky s erotickou tematickou nemohou pověsit doma, když tam mají své děti. Tak mě napadlo přijít s tímto konceptem rubu a líce. Doma si tak pověsí obrázek stranou, kde je „jen“ vyfocena ta „hračka“ a když půjdou děti spát, nebo třeba nebudou doma, tak si obrázek otočí.
Loni vyvolala velký ohlas a kontroverzní reakce Vaše výstava ženských tváří při orgasmu. Pokračujete v tomto projektu?
Ano. Na loňské výstavě jsem ukázal fotografie třiceti žen, nyní jich mám už 80. Příští rok chci na Valentýna udělat v Galerii 101 v Praze 5 výstavu, na které budou tváře 101 žen zachycených při orgasmu. Premiéru tak bude mít 71 fotografií.
Vaše fotografie vypadají historicky. Můžete přiblížit, jakým procesem vznikají?
Jde o ambrotypii, takzvaný mokrý koloidový proces. Je to jeden z nejstarších fotografických procesů, objevený v polovině devatenáctého století. Fotografie zaznamenávám na skleněné desky, které si připravuji těsně před focením a které nesmí během focení vyschnout. Proto mám na pořízení jen pár minut, což bývá u focení orgasmů někdy problém. Z fotografií klidně i po pár letech poznám, jak dlouho ženě trvalo, než dosáhla orgasmu. Když je fotka „jasnější“, což je však u ambrotypie relativní pojem, měla orgasmus do tří minut. Když dosáhla vyvrcholení kolem pěti minut, což je pro zdárný výsledek hraniční, je kvalita horší.
Dostává focená žena druhou šanci?
Jasně, dokud má chuť se o orgasmus pokoušet, tak fotíme. Riziko, že to na první nedopadne, hraničí téměř s jistotou. Naopak se snažím slečnu zklidnit, že o nic nejde, že prostě poliju další sklo. Ono to tak většinou bývá, že během prvního orgasmu sleduji jeho průběh a až s druhou či třetí fotkou jsem spokojen. Většina žen je multiorgastických, takže v tom opakování není problém.
Předstírají Vámi focené ženy orgasmus?
Mám už nakoukány desítky orgasmů, takže to dobře poznám. Je to vidět i na tom, co se děje po focení. Když mi je slečna hned v patách a jde se podívat do komory na výsledek, je zřejmé, že to neprožila naplno. Některé dokonce i přiznaly, že nikdy orgasmus neměly. Těm, které při focení zažijí silný orgasmus, trvá klidně i několik minut, než se vrátí do reality. Já stojím určitě o autenticitu.
Fotíte při těchto okamžicích jen ženy?
Dá se říct, že ano. V mém ateliéru vzniklo i pár fotek mužských orgasmů, ale u nich jsem nemačkal spoušť já. Když totiž muž onanuje, nejsou tam emoce. Skrývá je, vše chce mít pod kontrolou. Aby tak vznikla dobrá fotka jeho orgasmu, musí ji pořídit mužova partnerka, která provádí orální sex. Dostane do ruky ovladač blesků, já jí předám instrukce a ona vyfotí orgasmus v ten pravý okamžik.
Pojďme se vrátit ještě k Vaší technice fotografování, které se věnuje jen malý počet lidí, v Česku by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Proč jste se na tuto technicky náročnou cestu vydal?
Snažím se při vrátit fotografiím pravdivost a autenticitu. Na ambrotypii se mi líbí, že vzniká vždy jen jeden originál, který nelze nijak namnožit či jinak reprodukovat. Nelze ho ani retušovat a jinak upravovat. Autentická krása ženského těla, která neprojde fotoshopem a je opravdová a nemanipulovaná, mi dává smysl. Jsem si vědom, že jdu proti proudu digitálního věku.
Co Vám vadí na digitálních fotografiích? Vždyť je ke komerčním účelům, třeba pro prezentaci svých prací, je také používáte.
Problémem posledních let je obrovská nadprodukce a nesoudnost davu. Když se někomu povede jedna fotka z tisíce, už se považuje za fotografa. Jsou to chyby médií i vzdělávacího systému, které dotyčným dostatečně nevysvětlily, že fotografie je komunikační jazyk, který má svá pravidla. Kdybych to přirovnal k psanému textu, tak každý, kdo je schopen popisu, ještě není spisovatel. S digitální fotografií a vznikem placených fotobank přišla postupem času tak trochu degradace fotografického řemesla. Znám dobré fotografy, které dnes musí fotit třeba svatby, aby se uživili. Fotobankám nelze cenově konkurovat. Na digitální fotografii jsem však zanevřel. Má své kouzlo, a když potřebuji být rychlý, je pro mě platformou. Využívám ji v některých svých projektech. Například v listopadu mi vyjde v nakladatelství Smršť kniha, která je výborem z mých deníkových fotek, které tvořím už jedenáct let. Každý den jednu, jen tak pro radost. Témata jsou různá, je to podle mé konkrétní nálady. A není to vždy o erotice. A také na podzim mi vyjde kniha s názvem Svátost těla, kterou tvoří digitální fotografie z posledních pěti let. Bude to hodně erotická záležitost.