Prouzovi lidé s bizarními sexuálními úchylkami. Žena se svléká, když vidí auru, muž chce souložit se sochami. Stane se Psychiatr bestsellerem?
8. června 2014 12:40
Přidejte si nás na domovskou Zabrousil jste do oboru, v němž je třeba mít dobré znalosti. Inspirovalo vás povolání manželky? Nebo jak jinak jste pátral po řadě oněch psychiatrických poruch, které román zachycuje?
Domnívám se, že spisovatel se svým způsobem rozličnými podobami duševních stavů také často zabývá. Má žena jako bývalá klinická psycholožka mi sem tam poradila jen při těch základních diagnózách.
Jistým inspirujícím společníkem mi byla i hodně stará učebnice Soudní psychiatrie ještě z dob mých studií na Právnické fakultě. Ale veškeré životní osudy těch asi dvaceti blíže popsaných pacientů, byť na podkladě shodující se diagnózy, jsou ovšem zcela vymyšlené.
V knížce se vyskytují lidé s bizarními sexuálními úchylkami, například muž, který miluje figuríny. Jsou popsané úchylky skutečné, nebo je to literární licence?
Pochopitelně čím je jakkoliv sexuální úchylka podivnější, tím je její výskyt poměrně vzácný. Erotická touha po aranžérských figurínách, odborně nazývaná agalmatofilie, není právě četná, ale vyskytuje se. Což platí i pro ostatní zdánlivě hodně nekonveční případy v románu popsané, jako například žena, která se svléká, jakmile vidí u muže purpurovou auru, nebo paní, která rozdává dětem před školou cukrovinky…
Když někdo miluje figuríny, může si nějakou přece pořídit domů a bude spokojený…
To ano, jenže hrdina mojí knížky si nemohl pomoct a rozbil vitrínu v jednom obchodním centru. Tím na sebe přilákal pozornost psychiatrů. Když byl převezen do léčebny, zamiloval se do místní sochy v parku, což se mu v zimě málem stalo osudným. V mrazu se socha milovat nedá.
A co ona paní s aurou?
V románu jsem ji nazval Vědma. Od mládí vnímala u mužů auru ve třech barvách – byla-li žlutá, bylo to znamení k bližšímu seznámení, oranžová zase znamenala vyzvání k pomalému tanci, konečně purpurová kardinálská aura stvrzovala předurčení k okamžitému pohlavnímu styku. Jak ji Vědma na někom spatřila, okamžitě se svlékala do naha a vrhala se na cizí muže, což na ulici vzbuzovalo pozornost.
Zdá se, že ke všem těm úchylkám máte jakousi shovívavost.
My ostatní můžeme třeba zírat i s údivem, ale podle mne nějaké generální pohoršení není na místě.
Jaké duševní poruchy vznikají v moderní době a dřív nebyly?
To bych se neodvážil nějak konkretizovat, to je profesní otázka na odborníky psychiatry či psychology. Ale jednu záležitost, o níž se zmiňuji i v románu, bych uvedl. Podle oficiálního mezinárodního psychiatrického manuálu se v roce 1980 psalo, že je normální truchlit po úmrtí blízkého člověka i jeden rok. Tentýž manuál však v roce 1994 posuzoval normální rozsah truchlení na dva měsíce. Ovšem v roce 2013 je patřičné truchlit jen dva týdny, jinak je to už duševní porucha a doporučuje se vyhledat psychiatra. Což mi připadá absurdní!
Chtěl byste být v tom případě psychiatrem?
Dovedl bych si to představit. Ovšem jelikož mám strach z injekcí a při odběru krve se hodně přemáhám, abych neomdlel, medicínu bych vystudovat nezvládl. Ale snad jsem si trochu při psaní románu povolání psychiatra ozkoušel.
