Po stopách ojedinělého zločinu na pražské univerzitě se vydal známý reportér Stanislav Motl
9. prosince 2014 11:10
Přidejte si nás na domovskou Legální krádež
Pokud jde o české poklady, je jich víc, o které jsme v průběhu let přišli. Například zlatý poklad, který naše republika získala v roce 1982 zpět z Velké Británie. Šlo o zlato ukradené za války, celkem 18 tun (10 tun bylo v historických mincích). Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace, s Německem – za dluhopisy! Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolary, jejichž cenu nelze ani vyčíslit…
Stalo se to zřejmě v dubnu roku 1945, kdy Němci balili fidlátka v Čechách. Tehdy si přibalili i pár cenností z majetku Karlovy univerzity – například rektorské žezlo, žezlo teologické, právnické i filozofické fakulty. Z listin to byla například Zlatá bula zakládací Karla IV. z dubna 1348 a také vlastnoruční zápisy Jana Husa jako děkana z let 1401–2. Rektorská a děkanská žezla byla vyrobena z drahých kovů, pozlacená a byla ukázkou dobové práce cizelérů.
Insigniáda
To, že Němci považovali cennosti z půdy Karlovy univerzity za svůj majetek, bylo tak trochu následkem dlouhých sporů. Němci si vždycky dělali nárok na část univerzity. Dlouho totiž existovala její česká a německá část (od roku 1882), kdy si insignie přivlastnili právě němečtí profesoři.
Teprve po roce 1918 bylo rozhodnuto, že vše má přejít do českých rukou. Jenže Němci se jich odmítali vzdát. Dokonce vzplanul boj, v němž se angažovali čeští intelektuálové v čele s Karlem Čapkem. Vznikly i rozbroje mezi českými a německými studenty. Později byl tento boj nazván insigniádou. Teprve v listopadu roku 1924 byly tyto poklady předány Čechům.
Archivář na stopě
V tomto sporu se kromě jiných pral za českou stranu archivář Václav Vojtíšek. „Dlouholetý archivář, který se v době druhé světové války zapojil do odboje, začal hned po roce 1945 pátrat po ztracených insigniích. Objevil jsem v archivu jeho rozsáhlou pátrací zprávu,“ píše Motl v knize Šifra Karla IV., Ztracený poklad Karlovy univerzity (Cesty za oponu času IV). Podle Vojtíška byly insignie a jiné vzácné památky vyvezeny Němci do západních Čech a pak za hranice směrem na Innsbruck.
Kam zmizely?
Potvrdil i to okupační pedel univerzity Carl Grundt, který při výslechu řekl: „5. dubna jsem dostal rozkaz, abych připravil všechny cennosti k odvozu. Bylo mi řečeno, že vše bude odvezeno do nějakého zámku v západních Čechách…“. Pedel také potvrdil, že v bednách byly i vědecké přístroje, sbírkové předměty a celé knihovny.
Těch beden bylo celkem devět (podle jiných zdrojů jich bylo 31), údajně šlo celkem o 60 tun materiálu. Jenže kdesi v západních Čechách stopa končí. Některé směřovaly do Tyrol, jiné měly doputovat na Domažlicko. Insignie údajně podle Grunta byly poslány do Plzně vlakem, kam měly dorazit 16. dubna 1945. O den později přišel nálet amerických bombardérů, který prý bedny zničil…
Poklad je v garáži?
Investigativní reportér Stanislav Motl
Archivář Vojtíšek byl přesvědčen, že po válce chtěl Grunt svou výpovědí zavést vyšetřovatele na falešnou stopu a že insignie putovaly s ostatními věcmi do Innsbrucku, nevylučoval ale ani to, že by skutečně zůstaly v Plzni.
S tím se pojí podle Motla zajímavá výpověď jednoho z hledačů pokladů. Ten mu řekl, že za ním přišel jistý člověk a sdělil mu, že jeho příbuzný odklízel na plzeňském nádraží v roce 1945 trosky a objevil tam dvě bedny, které odvezl domů a zakopal v garáži.
Bohužel dnešní majitelka pozemku, na kterém stála garáž, odmítá badatelům vstup, aby jej mohli prohledat přístroji. Tvrdí, že tam nic nenašli. Anebo je všechno jinak a rodina ukrývá poklad?
Pátrání pokračuje
Ještě na začátku osmdesátých let při návštěvě bavorského premiéra F.J. Strausse požádal tehdejší rektor Karlovy univerzity o pomoc při pátrání po ztraceném pokladu, po roce 1989 to v Německu zkoušel i kulturní a tiskový atašé, později český velvyslanec v Rakousku Jan Sechter, který požádal o pomoc německé univerzity. „Ale pak se kolem insignií opět rozhostilo ticho. Ale upřímně řečeno – ani mně se nechce věřit, že by tak vzácné věci byly zničeny…“ říká Stanislav Motl.
Další poklady se hledají
Jak známo, Hitler byl velkým milovníkem výtvarného umění, sbíral je všude v Evropě, neštítil se je ani ukrást Židům, kteří odcházeli do koncentračních táborů. Mnoho z těchto děl se stále ještě pohřešuje a zřejmě už se nenajdou.
