Na jaře se do ulic vrátí desítky pián, kavárník zvažuje šachové stolky a jukebox na poezii

Jste iniciátorem a zároveň provozovatelem pián v Praze. Čím se vlastně dostala do širšího povědomí lidí? Pomohl tomu policista, který v centru metropole na piáno zahrál?
Jelikož se jednalo o nevšední nápad, zpropagovalo se to tak nějak od začátku. Ve veřejném prostoru se totiž objevila věc, která slouží k interakci mezi lidmi. Mediální ohlas se objevil hned první den. Policista tomu pak sice trochu pomohl, kdyby ale nepřišel policajt, přišla by třeba jeptiška. Všechno to funguje především skrze fotky a videa. Lidé mají rádi nevšední věci.

Na piána hrají také lidé bez domova. Měl váš záměr i sociální rovinu?
To přímo ne, ale je to jedna z výrazných věcí, která mě na tom baví. Někteří bezdomovci umějí ukázat, že v sobě mají bohatství, což bychom možná nečekali.

Na nádraží si platíme hlídače

Některá veřejná hraní na piána jsou koordinovaná. Zúčastňujete se těchto akcí?
Když můžu, tak jdu. Ty koordinované jsem zatím viděl všechny, ty spontánní ne, až zpětně z fotek. Všechno obcházet nestíhám.

Tančírna na Hlavním nádraží

Jak lidi na akce svoláváte?
Většinou přes sociální sítě, přes Facebook, a vůbec přes internet. Především v zimních měsících se snažíme najít „další životy“ pro piána, na Hlaváku třeba tančírnu argentinského tanga nebo koncert šesti pián, hrály se tam vánoční koledy.

Jak dlouho budou piána instalována?
To záleží na tom, jak budou sloužit a jak budou naše síly stačit. Je to poměrně náročné. Třeba na Hlavním nádraží si musíme platit hlídače. Takže – dokud budeme mít lidskou a finanční energii.

Vy to všechno sám financujete?
Ano. Sice čekám, že se objeví nějaký donátor, ale zatím to sponzoruji já.

Chystáte v dohledné době nějakou koordinovanou akci?
Na jaře chci zase začít s groteskami – to je hezké a zapomenuté, hrát na piáno k černobílým groteskám. Zajímá to pětiletého klučíka i studenta, čtyřicátníka i starou babičku.

Šachové stolky, jukebox na poezii

Co dalšího připravujete?
Hlavní myšlenka, proč to celé dělám, je vybízet lidi, aby si brali veřejný prostor za svůj – samozřejmě na základě pravidel, které určí samospráva. Tématem tohoto roku je pro mě to, že chci skrze média, videa a Facebook, vybízet lidi, aby uvažovali, co by je bavilo v prostoru, kde se pohybují – ať to zkusí vymyslet, dát dohromady sousedy, kamarády, navrhnout to samosprávě, dát dohromady peníze.

Ondřej Kobza

Máte nějaké tipy?
Zajímavé jsou třeba veřejné grily, kdy si lidé přinesou svoje uhlí a společně grilují. Já uvažuji o šachových stolcích, nádobách na biologický odpad, o poeziomatu, tedy jukebox na poezii.

Jaké jsou na piána ve veřejném prostoru odezvy?
Většinou pozitivní, ale najdou se i negativní, na nádraží třeba pracují kadeřnice, které ruší, když někdo celý den hraje. Ale pak tam chodí stovky lidí, které to potěší. Občas je to prostě kontroverzní. Možná je to trapné, ale zajímají mě víc stovky lidí, kterým se to líbí, než pět lidí, kterým se to nelíbí. Nic se nemůže líbit všem.

Kolik je nyní v Praze volně instalovaných pián?
Jelikož je ještě zima, tak tři – na zakrytých plochách (na Hlavním nádraží, na Letišti Václava Havla a na nádvoří Novoměstské radnice – pozn. red.). Na jaře jich ale bude třeba dvacet nebo třicet. V dalších městech je jich nyní asi pět – v Hradci Králové, Pardubicích, Olomouci, Ostravě či Ústí nad Labem. Někde jsou naše piána, jinde spolupracujeme s jinými aktivisty.

Kouzlo nepředvídatelnosti

Jak jste přišel na to, že by ve veřejném prostoru mohla piána být?
Spíš, jak to vzniklo. Obecně mám rád téma ulice, rád se ulicemi procházím, proto jsem rád v Praze, ze které původně nepocházím. Když se se toulám uličkami – třeba tam, kde je Blues Sklep, v Liliové, kde je kostel svaté Anny, jak se vchází do Řetězové, obdivuji stíny na starých zdech. Baví mě interakce, člověk tam potká bezdomovce, různé pochybné blázny.

Tango u piána na Náměstí Míru

Zajímavé…
Vždy jsem rád vnímal masopusty, líbí se mi když lidé chodí v převlecích. Mám prostě rád ulice, kde se setkávám s neznámým, protože doma jsem sám ve svém světě, který znám, mám ho osahaný. Mě ale baví nepředvídatelnost, vzít náhody do hry. Ale k otázce: poté, co jsem v Krymské otevřel café V lese, přišla další výzva. Na akci Zažít město jinak, pořádané Auto*matem, mi říkali, abychom v ulici něco udělali, když tam jednou za rok nebudou jezdit auta a bude se tam jezdit na kole.

Co jste udělali?
Vytáhli jsme ven koberec, gauč, křeslo, palmu i piáno, to vlastně bylo první spontánní piáno venku na jeden den. Hráli jsme tam, zahráli si na ně i někteří kolemjdoucí. Za rok jsme to zopakovali a zjistili jsme, že v zahraničí bývají piána venku i přes noc. Tím jsem se inspiroval.

Na letišti se moc nehraje

Stalo se, že by někdo piána v noci ničil?
To přímo ne. Jsou přikrytá a zamknutá, aby hraní na ně nerušilo.

Naplávka

Jinak si tedy může kdokoli zahrát kdykoli?
Vlastně ano – tedy ne tak, že by jeden člověk hrál v kuse tři hodiny a jiného k piánu nepustil.

Povolení pro instalaci pián jste získal bez problémů?
Někde byli vstřícní, někde ne. Tak už to bývá. Je to i tak, že někde jsou piána využívána, jinde méně. Mám pocit, že se na piáno asi moc nehraje na letišti – alespoň jsem tedy neviděl moc fotek, že by se tam hrálo.