Martin Konvička z Bloku proti islámu: Žádný uprchlík, který k nám přijde, není legální
29. září 2015 14:33
Přidejte si nás na domovskou Z českých záchytných center jsou uprchlíci propouštěni se čtyři sta korunami, což jim většinou stačí jen na cestu na pražské Hlavní nádraží. Peníze, které jim bývají i odebírány, na odjezd do zahraničí nemají, z republiky jsou ale vyhoštěni. Co si o tom myslíte?
Všichni tušíme, že je to špatně. Nezávisle na tom, co si myslíme o islámu. Podle mezinárodních dohod musíme uprchlíky po 42 dnech z detenčních center propustit, a to i tehdy, když jsou ilegální a pořádně ani neznáme jejich identitu. To je obrovské riziko. Je to jednak lidsky kruté, jednak nebezpečné. Pokud má někdo z nich nekalé úmysly, může ho to v nich jen utvrdit. Podle mě by bylo jednodušší ty lidi vracet, nebo – a teď to bude asi znít krutě – je v detenčních centrech nechat do doby, než zjistíme, kdo jsou.
Martin Konvička
Nebýt dobrovolníků na pražském Hlavním nádraží, pomoci Autonomního centra Klinika a Červeného kříže, uprchlíci by v Praze zůstali zcela bez prostředků, s vyhoštěním v kapse… Jaký je váš názor na tuto pomoc?
Mělo by se podle vás Česko bránit, podobně jako Slovensko, kvótám o rozdělení uprchlíků?
Chápu lidskou stránku, že jim dají najíst, umožní jim vyprat oblečení… To je v pořádku. Na druhou stranu ale přesouváme problém někam jinam, protože dobrovolníci pomáhají lidem odcestovat do Německa. Německo sice říká, že každého vítá, bez víza je to ale ilegální vstup do země. Jsem z toho proto rozpačitý.
Může být nějaký uprchlík, který před něčím utíká, vůbec legální?
To je nejošemetnější otázka celého sporu. Nakolik znám mezinárodní dohody, takový uprchlík by měl požádat o azyl v první bezpečné zemi. Když jedete z blízkovýchodní strany, je to Turecko, když z africké strany, je to Itálie. Ale opravdu to není Česká republika, která je obklopena spoustou bezpečných zemí. Z čehož celkem jasně plyne, že žádný z uprchlíků, který k nám přijde, není legální.
Opakovaně jste uvedl, že by vám nevadilo pomoci blízkovýchodním křesťanům, jezídům či ateistům, vadí vám jen muslimští uprchlíci. Jak by bylo možno rozpoznat, kdo je kdo?
To je samozřejmě hodně těžké, ale jde to. Když to řeknu zjednodušeně, arabský křesťan by měl alespoň znát Otče náš a Zdrávas v arabštině. Pokud by se to naučili i další a nestačilo by to, neměl by být problém zeptat se je na jméno kněze a kostela, kde byli pokřtěni. Tyto věci se dohledat dají. Blízkovýchodní církve mají v západních zemích své zastoupení.
A jak by se poznali ateisté a jezídi?
Nepopírám, že tam by to bylo složitější. Konkrétní člověk by musel dokázat, jakým způsobem byl pronásledován. Jinak různé nekřesťanské a neislámské víry mají své rituály, věrouky, tradice, z těch by bylo možné ty lidi vyzkoušet. U ateistů by to samozřejmě bylo nejtěžší. Občas sice žertem nadávám na orientalisty, že jsou zbyteční, ale to si nemyslím, naopak jsou velice potřební, o těch zemích bychom měli vědět co nejvíc, což se podceňuje a evropská orientalistika je dnes téměř totožná se studiem islámu, se sympatizováním s islámem.
O neislámských kulturách z těch oblastí víme málo, máme málo odborníků. V Evropě je ale mnoho křesťanských, ateistických i jiných imigrantů. Třeba v Německu jsou egyptští koptové. Problém je, že s nimi naše státní složky příliš nespolupracují, což je dáno právě sympatiemi orientalistů k islámu.
Vy je znáte?
Setkal jsem se s nimi. Žijí potichu, veřejně moc nevystupují, není o nich moc slyšet, bojí se. Třeba blízkovýchodní křesťané žili přes tisíc let v pozici lidí druhé kategorie. Jednou z podmínek, kterou museli dodržovat, aby přežili, bylo příliš nevyskakovat si na islám. Když jste k tomuto nucena po dvacet, třicet, padesát generací, máte to zažráno pod kůží.
Anketa
To je samozřejmě velký rozpor. Nepochybně ano, nepopírám to. Problém je, že si sebou nesou tu víru. Islámský stát nemá jiný islám než oni, jen ho bere vážně, bigotně. Když to srovnám s křesťanstvím, tam najdeme nanejvýš rozdíl mezi hodně bigotní katolickou babičkou a mladým veselým junákem z jižní Moravy, který si čtyřikrát do roka zajde do kostela, ale jinak to moc neprožívá. U muslimů je ale dost důvodů obávat se, že jsou pořád chyceni drápkem, že jim zůstávají některé – pro Evropana nepřijatelné – aspekty islámu.
Jaké?
Třeba nadřazenost nebo představa, že by se muslimské ženy neměly mísit s nevěřícími muži… Když přijdou sem, mohou se stát obětí radikálních kazatelů, což se v západní Evropě děje. Dochází pak k rozporu mezi jejich sny a skutečností. Čekali, že se tady budou mít dobře, že je tady budou vítat. Není to ale tak, a proto se mohou stát kořistí radikálů. Nehledě na to, že dost radikálů je už v samotných uprchlických vlnách. Je mnoho nepřímých důkazů, třeba rvačky v centrech.
Ve veřejném prostoru se ale objevuje i názor, že pro teroristy napojené na Islámský stát by bylo jednodušší dostat se sem spíš letadlem s falešným pasem, než se trmácet na lodi a riskovat život. Co na to říkáte?
Zrovna u syrské vlny to riziko není tak velké. Utopení jsou na trase Afrika-Itálie. Doplout v létě z Turecka na řecké ostrovy zase takové riziko není.
Nechal jste se slyšet, že jste nějaké ženy přesvědčil, aby opustily islám. Jak se vám to podařilo?
Byly to Češky, konvertitky. Skamarádil jsem se s nimi pomocí sociálních sítí. Byly to ženy, které k islámu konvertovaly v těžkém životním období, nejdřív byly spokojené, ale pak se primární důvod jejich nespokojenosti vrátil. Tak to bývá v případě konvertitů k čemukoli. Někdo jim slíbí modré z nebe, to se pak nekoná. U islámu je to ale pojištěno tak, že ženy jsou v komunitě drženy třeba pod hrozbou únosu dětí. Tyto ženy ještě nebyly tak zaháčkované. Stačilo, abychom se konverzačně vrátili k primárním problémům, které ty holky trápily, což většinou byla absence kamarádů, rozvrácená rodina, vykořeněnost.
Blok proti islámu chce jít do voleb. S čím?
Dávno si uvědomujeme, že invaze islámu do Evropy není dána silou islámu, ale naší slabostí, nejistotou, rozbředlostí, neochotou se bránit, roztříštěním. Chceme proto prosazovat posílení evropské i české identity, získání lidské a národní hrdosti. Jde to bod po bodu: nevychovávat ve školství k sebe nenávisti, starat se lépe a zodpovědněji o nejslabší, protože v zemi máme třeba statisíce lidí, kteří přicházejí o živobytí kvůli hloupě nastaveným exekučním zákonům.
Tito lidé jsou ničeni a mohou se tak stát rezervoárem pro každou totalitu, která jim slíbí nápravu, třeba právě pro islám. Chceme zlepšit brannou povinnost, aby muži i ženy měli možnost, nikoli povinnost, prodělat vojenský výcvik, za což by byli občansky odměněni, třeba dřívějším odchodem do důchodu.
A co se týče samotného islámu?
Když je islámu umožněno expandovat, expanduje. Když se tato možnost zastaví, začne se hroutit do sebe a vrátí se do islámských zemí. Islám má v popisu práce expandovat, muslim má vítězit, nevěřící mu mají sloužit. Když se to neděje, lidé začnou pochybovat. Proto chceme bránit expanzi. To znamená, žádné výjimky ve smyslu stravovacím, oděvním, kulturním, a tvrdé stíhání případů, kdy by bylo ilegálně používáno islámské právo. To by mělo stačit.
Hlásí se k vám lidé zleva i zprava, protože se shodnou na daném tématu. Mohou mít ale jiný názor třeba na daňový systém a podobně. Jak to budete programově řešit?
Řešíme to v dlouhých diskusích, pracujeme na tom. Leitmotiv řešení je takový: jelikož nástup radikálního islámu pokládáme za největší problém Evropy na příštích sto let, budeme se u každé věci ptát, zda to posiluje, nebo oslabuje společnost.
To nám bude náš program nějakým způsobem kolíkovat. Budeme se snažit být v tom maximálně pragmatičtí. Čekají nás totiž těžké časy, estetické preference musí jít stranou, je třeba věnovat se podstatnému.
