Ludmila Vaňková: Život na rozhraní věků
15. května 2017 09:33
Jako autorka třiceti pěti románů z českých královských dějin se Ludmila Vaňková mnohokrát přesvědčila, že historie se odvíjí na pozadí osudů jednotlivců. Do jejího života zasáhla nejcitelněji v době heydrichiády, kdy byl popraven její otec, člen vedení Národní banky. Po převratu 1948 ji zase postihlo vyloučení z vysoké školy. Pracovala pak v redakcích, hrála divadlo, starala se o děti a rodinu.
Když v 70. letech začala psát knihy, raději se dobrovolně nechala zaměstnat na dráze a její domovskou stanicí byl příznačně Karlštejn. Další osudy členů své rodiny, přátel a lidí, které poznala v uměleckých kruzích, spojila do jednoho proudu, kterému na rozhraní tisíciletí dominuje její cestovatelská vášeň. Nakonec se jí podařilo procestovat celý svět a čtenářům své dobrodružné výpravy do různých koutů světa poutavě přiblížila.
Vlastní životopis Ludmily Vaňkové je obsahově pozoruhodný a stejně čtivý jako její historické romány. Začíná jako román o dětském ráji. Její otec byl ředitel několika bank a jako špičkový finanční odborník se stal členem nejužšího vedení České národní banky. V jeho bohaté knihovně se záhy seznamovala s literaturou a historií a v jejích dětských snech nechybělo přání zachytit literárně celou českou historii.
Rodina žila v harmonii, taťka pracovně vytížený si vždycky udělal čas na své dcery Blanku a Ludmilu. Mamka se starala o taťku, o rodinu, angažovala se v ženském hnutí, dobře se znala s Miladou Horákovou a její osobní zálibou byla hudba, hra na klavír. Obě dcery po ní zdědily hudební nadání, Blanka se dokonce profesionálně věnovala zpěvu a Ludmila, s matematickým talentem po otci, tíhla k divadlu i literatuře. Pak ale přišel pád do propasti, inferno, taťka byl za heydrichiády popraven, rodina zůstala bez živitele, matka s dcerami se musela vystěhovat z Prahy do Řevnic. Hodně jim tehdy pomáhal Oldřich Pecl, který byl v odboji stejně jako taťka a krutý osud na něj dopadl až v padesátých letech, kdy byl popraven v procesu s Miladou Horákovou.
Po válce studovala Ludmila Vaňková na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, opět se setkala se zmizelou přítelkyní Hanou Proškovou, mezi studenty měla řadu zahraničních přátel, ale mohla se s nimi znovu vidět až po čtyřiceti letech.
V roce 1948 ji vyloučili kvůli třídnímu původu z vysoké školy. Další životní peripetie, kdy překládala Tajný život Salvadora Dalího pro surrealistickou skupinu Karla Teigeho, kdy pracovala v různých kulturních časopisech a musela čelit provokacím Státní bezpečnosti, kdy hrála divadlo, vdala se a po uvolnění režimu v 60. letech dokončila studium disertační prací Člověk a kniha, ji dovedly až do nakladatelství Albatros, kde dělaly s Hankou Proškovou propagaci. Normalizační moc v 70. letech jí však nedovolila odpromovat. Raději tedy odešla pracovat k ČSD a jako železničářka napsala tak úspěšné romány, že to občas leckoho z bývalých kolegů zlobilo. Ale měla ještě jeden nesplněný cíl — převzít doktorát na Univerzitě Karlově. To se jí podařilo až po sametové revoluci, jak dosvědčuje fotografie na obálce knihy.
Od 90. let volně cestovala po celém světě a srovnávání svých životních a spisovatelských zkušeností s cestovatelskými zážitky patří k nejsilnějším kapitolám její knihy, která je též vybavena desítkami fotografií z osobního alba. Vracet se v čase vlastního životopisu znamená odhalovat nečekané souvislosti i trpké absurdity, ale s tím se člověk na přelomu věků může vyrovnat, ale nemůže si být příliš jistý tím, jaká nás čeká budoucnost.