Jsem trenérský žoldák, říká Natália Hejková
28. února 2013 10:00
Natália Hejková
Narozena 7.4. 1954, hráčka Slavie VŠ Praha (1972–1979) a SCP Ružomberok (1979–1986).
Jako trenérka působila v SCP Ružomberok (1987–2003), MKB Euroleasing Sopron (2003–2006), Spartak Moskevská oblast (2006 – 2008), Dinamo Moskva (2008–2009), Ros Caseres Valencia (2011), USK ZVVZ Praha (2012 – dodnes).
Trenérské úspěchy: mj. čtyřikrát vítěz Euroligy (dvakrát SCP Rožumberok 1999, 2000, dvakrát Spartak Moskevská oblast 2007, 2008), držitelka stříbrné a zlaté medaile z ME 1997 (Slovensko) a 2007 (Rusko), držitelka bronzové medaile z OH 2008 Peking (Rusko). Dvakrát trenérka „výběru světa“ – All Star Game FIBA (2006 a 2007) aj.
Byla jste za dvacet let někdy v Praze?
S basketbalem ne, ale pravidelně jsem se tu zastavovala. Se sestrou položit kytičku na Olšanech. Mám tady totiž své kořeny. Babička byla Ruska a vzala si Čecha.
Takže „návrat na místo činu“. Co bylo jeho důvodem – nostalgie nebo výzva?
Oboje. Přece jen už nejsem nejmladší a člověk rád vzpomíná na příjemné věci. Studentské časy jsou nejkrásnější a u mě se ještě spojily s basketbalem.
Jak jste se zabydlela v Praze?
Bez problému. Bydlím kousek od Folimanky ve Vršovicích, v Dolíčku v těsném sousedství hřiště Bohemians. Dokonce ani řídit po Praze jsem nezapomněla. A když se jdu projít, vzpomínám, co se mi kde přihodilo. A věřte, jsou to hodně živé vzpomínky.
Uvědomila jste si při podpisu smlouvy, že USK ZVVZ Praha jsou prvním českým týmem, který budete ve své kariéře trénovat?
To mě vůbec nenapadlo. Jsem „trenérský žoldák“, který putuje po světě a trénuje. Uvědomovala jsem si, že jdu do Prahy, do klubu, kde jsem sedm let hrála a že každý, kdo má nějaký vztah k ženskému basketbalu, se bude na moje trenérské působení takto dívat. A že je to jistým způsobem závazek.
Po odchodu z Valencie jste byla rok bez angažmá. Jak velkou roli hrála ve vašem rozhodování o další činnosti Euroliga?
Musím říct, že byla na prvním místě. Moc jsem toužila po tom trénovat opět euroligový celek. Když přišla nabídka z Prahy, neváhala jsem.
Jaký je recept na to stát se úspěšnou trenérkou?
Je to zvláštní, protože jsem nikdy trenérkou být nechtěla. V roce 1979 jsem se vrátila do Ružomberoku a hrála jsem až do roku 1986. Ale už v průběhu sezony jsem začala trénovat děti. Byla jsem rozhodnutá, že skončím, děti jsem vzala jako příjemnou zábavu a abych z basketu úplně nevypadla. Sezona skončila, Ružomberok spadl z ligy. Měl přijít nový trenér. Ale až v létě. Přesvědčili mě, abych to vzala. Zůstala jsem sedmnáct let…
I když toho máte za sebou hodně, při svých angažmá jste vystřídala pouze tři země. Tři a půl sezony v Maďarsku, tři v Rusku a necelou sezonu ve Španělsku. Které z těchto angažmá považujete za nejpovedenější?
Určitě v Rusku, kde jsem byla u dvou mančaftů a ještě k tomu jako asistentka u nároďáku. Trenér Igor Grudin mě oslovil, řekla jsem si proč ne. A bylo to zajímavá práce. Hráčky jsem znala, některé jsem dokonce trénovala.
Co vás na tomto angažmá nejvíc motivovalo?
Účast na olympiádě, protože na Slovensku to před Sydney 2000 nedopadlo. Už se k tomu nechci vracet. Měl jsem vizi alespoň jednou za kariéru se na ni dostat. Tak tady se to podařilo.
S ruskou reprezentací jste jako asistentka trenéra vyhrála zlato z ME a bronz z olympiády. Jaký je to pocit?
Zvláštní. Asi bych to brala jinak, kdyby to bylo za Slovensko. Ale taková je trenérská práce se všemi jejími pozitivy i negativy. Asi to tak musí být. Příležitostí trénovat velké kluby není moc. Mně nedělá problémy se s tou prací z totožnit. Klub je můj klub a je mi jedno, kde jsem. Naštěstí to doposavad bylo v zemích, které jsou mi blízké. Španělsko mám moc ráda, Maďarsko mi nevadí a jak už jsem řekla, v Rusku a v Česku mám svoje kořeny.
Které angažmá vám dalo nejvíc po profesní stránce?
Z každého jsem si něco odnesla. V Maďarsku jsem přišla do absolutně cizojazyčného prostředí. Maďarsky neumím dodnes a najednou jsem byla v prostředí, které mi nerozumělo. Takže jsem musela začít koučovat v angličtině. To mi pak pomohlo, když jsem měla v týmech americké hráčky. Hlavně v Moskvě, kde jich bylo hodně. Ruština byla samozřejmostí, ale bez problémů jsem se zorientovala i v angličtině.
Jak jste se vycházela s Američankami?
Vedle nabírání jazykových zkušeností jsem díky nim získala hodně i po basketbalové stránce. Evropský styl trénování a koučování je jiný, a abych z nich dostala nějaké výsledky, nemohla jsem je tlačit do toho, co já chci. Ale musela jsem vyrobit jakousi symbiózu, která by jim vyhovovala, a všechno společně dohromady fungovalo.
Dokážete na lavičce zvýšit hlas?
Ano, dokážu. Nedělám to denně, nebo po dobu celého zápasu. Ale jsou momenty, kdy to udělám a někdy i nevybíravým způsobem. Když budu křičet v jednom kuse, stane se z toho zvuková kulisa, hráčky to přestanou vnímat a je jim to jedno. Je účinnější, když jim vynadám jednou za čas. Zaregistrují změnu a řeknou si: Něco se děje!
Takže jaká jste trenérka, cukr nebo bič?
Bič na této úrovni nefunguje, jsou to profesionálky, musím je přesvědčit. Spíše hraje roli psychika a hlava.
To je tedy profesní stránka věci. A co lidská, co jste si odnesla z jednotlivých angažmá?
Země, kde jsem působila, mi přirostly k srdci. Dodnes sleduju ruskou televizi a čtu noviny. Ke Španělsku mám podobný vztah. Bohužel jsem tam byla krátce, nestačila jsem se pořádně naučit jazyk.
Odchod z Valencie přišel ve chvíli, kdy jste měla za sebou výborné výsledky. Bez porážky v lize, byli jste na prvním místě základní skupiny v Eurolize. Vypadá to, že dneska je moderní odvolávat úspěšné trenéry…
Ukončili mi smlouvu v polovině sezony, nerozuměly jsme si s manažerkou. Bylo to nepříjemné, doslova mě pronásledovala. Kamery na tréninku, maily, že nejsme škola, že nejsem paní učitelka. Vadilo jí, že se nechovám despoticky, ale nejvíc ze všeho, že hráčky braly mě a nikoli ji.
Máte před sebou ještě nějaký trenérský sen?
Vyhrát popáté Euroligu. Tady v Praze!