É místo A, kvalita vodééé a vokno: Hezky česky s „pražštinou“ aneb Kde se mluví nejspisovněji?
15. srpna 2019 15:35
Mluva v Praze není ničím specifická ve srovnání s mluvou v Říčanech nebo třeba v Nymburku. Pražština nemá žádné specifické rysy, kterými by se dala odlišit od mluvy jakéhokoli jiného středočeského města. Je to obecná čeština, která do sebe vstřebává různé prvky okolních tradičních nářečí, takže třeba v západní části Prahy budou říkat tátovo bratr, kdežto v severní části může stará generace říkat, že pojede tramvajej.
Rodilý Pražák se na základě mluvy prakticky nepozná. Jedině snad v tom, že lidi, kteří do Prahy přišli odjinud, někdy bije do uší, když rodilí Pražáci vyslovují hodně široce samohlásky. Když posloucháme Lucii Borhyovou v televizních novinách, tak někdy místo kvalita vody řekne kvalita vodé. Občas jí to uletí. Nedá se ale říci, že je to vysloveně nespisovný projev.
V hlavních zpravodajských pořadech televize a rozhlasu obecně slov snaží mluvu udržet ve spisovné rovině. Něco jiného jsou publicistické pořady, kde se to realizuje na bázi spisovné češtiny a pronikají tam některé rysy obecně české, třeba protetické V typu vokno, dobrej člověk nebo mlíko.
To je prakticky shodné pro celé území Čech a není to nic, co by se projevu dalo vytknout. Je to na bázi obecné češtiny. Vokno nebo dobrej člověk řekne jak člověk z Prahy, tak z jiného středočeského města. Co se týče výslovnosti samohlásek, existuje ortoepická norma, jak se samohlásky (i souhlásky) mají vyslovovat. Když řekneme a, má znít jako a, ne jako é.
Středočeské nářečí svá specifika má, ale pouze v tradiční vrstvě těch nejstarších nářečních mluvčích. A ti dnes prakticky neexistují. Mluva nářeční oblasti středočeské nemá žádné zvláštní rysy. Ze severovýchodu tam probíhají rysy severovýchodočeského nářečí, z jihozápadu jihozápodočeského.
Splyne nerodilý Pražák s okolím? Jak kdo!
Dnešní dvacátníci a třicátníci, kteří žijí ve městech, už žádným nářečím nemluví. Mluva se odlišuje už právě jen v rovině hláskoslovné, ve výslovnosti samohlásek – v zavřenosti a otevřenosti. A co říci hláškám, že Pražáci, když mluví, tak zpívají? Snad jen to, že prostě nezpívají.
Někdy se stává, že lidé se v pražském prostředí přizpůsobí (už třeba jezdí tramvají), ale jakmile přijedou domů, vrátí se k „mateřštině“. A tam jistá specifika trvají. Zažité je také to, že v Česku včetně Prahy se mluví méně spisovně než na Moravě a ve Slezsku. Je to tak?
Dalo by se to tak říci, protože některé hláskové jevy, podle kterých jsme ochotni spisovnost a nespisovnost posuzovat, na Moravu, konkrétně na východní Moravu, nedoběhly. Tam se stále říká mléko a dobrý člověk. Zdá se, že východní Morava je nejspisovnější.
Starší mluvčí z východní Moravy ale zase třeba vyslovují tvrdé L. To je nářeční rys jako hrom. Je však slyšet zřídka, především na Valašsku, výš na severu. Nářeční rozdíly se stírají, jsme pod vlivem sdělovacích prostředků, lidé hodně cestují, málokdy najdete člověka, který by celý život prožil ve vesnici, kde se narodil, a nekontaktoval se s lidmi z jiných vesnic, respektive z jiných nářečních oblastí. Dochází k nivelizaci nářečí. Bohužel, dnes si můžeme akorát tak přát, abychom nářečí vůbec někde ještě slyšeli.